Úvaha o smyslu rychlosti v extrémním drummingu

Nesmírně zajímavá a poučná úvaha od Dereka Roddyho o extrémním drummingu a vytouženém pojmu zvaném rychlost. Udělejte něco pro sebe, nebuďte líní a přečtěte si tento článek. Zaručuji vám, že vás obohatí.

Cítím, že bychom měli objasnit některé věci ohledné extrémně metalového drummingu, abychom mohli zlepšit umění nás jakožto celku. První věcí je rychlost! Tohle je tak trochu choulostivé téma, protože většina z nás cítí, že rychlost je nedílnou součástí typu muziky, který hrajeme. Já mohu pouze mluvit z vlastní zkušenosti, takže tohle se nemusí ztotožňovat s každého pohledem na věc, a ani to není účelem. Mohu čestně prohlásit, že jsem nikdy nepracoval na tom, abych byl rychlý. Já nesedávám u metronomu, abych zjistil, jak jsem rychlý a nevstupuji do soutěží nejrychlejších bubeníků na světě, protože mě to jednoduše nezajímá. Nezáleží na tom. Znám mnoho bubeníků, kteří umí hrát rychle, ale nezahrají „Back In Black“ (píseň od AC/DC – pozn. překladatele).

Tím, že pracujeme na rychlosti, zcela přestáváme chápat hlavní význam. To je to, co vidím, že se děje… řekneme si, že chceme být rychlejší a budeme sedět za sestavou a cvičit zlepšování rychlosti. Nastavíme si pro sebe cíl, který nebude nikdy dosažen. Co tím chci říct… kolik z vás chce hrát rychleji?? Všichni, že?? No, tak to je věc, které nebude nikdy dosaženo, protože ať hrajete jakkoliv rychle, chcete hrát rychleji a vždycky bude někde někdo rychlejší. Je to nekonečný kruh. Vzdáme se svého cíle, protože rychlost nikdy nevypadá, že by se důsledně zlepšila, protože jsme tak zaměřeni na rychlost.

To je jednoduše proto, že vaše tělo se nevyvíjí tak rychle jako vaše mysl. Vzpěrač nepřijde a neřekne: „Tenhle týden zvednu 45 kg, příští týden 90 kg, ten další týden 136 kg…“. Vaše tělo to nedokáže a ani nemůže každý týden zvládat o 10 bpm víc! Mezitím, bubeník, který hraje hudbu a vlastně se nestará o zrychlování měl dost času na to, aby pracoval na zajímavých věcech, které dělá jen on a které ho odlišují od ostatních bubeníků.

Tímto a tím, že hrál muziku v kapele, přišla rychlost přirozeně a on si pro sebe vytvořil identitu. Cítím, že příliš mnoho hráčů je omámeno dojmem, že rychlost dělá skvělého bubeníka. Tady je pár důvodů, o kterých si myslím, že stvořili tento dojem.

# 1. Je příliš mnoho muzikantů, kteří skládají hudbu s bubenickým automatem v tempech, kterých je schopna jen hrstka. Myslí si: „Prostě zavolám Tonymu, Johnovi, Nickovi nebo Timovi a poprosím je, ať to nahrají.“ (řeč je o: Tony Laureano, John Longstreth, Nick Barker, Tim Yeung – pozn. překladatele). Mezitím jsou bubeníci, kteří jsou k mání, zastrašeni těmi tempy a bubeníky, které slyší na té desce. Extrémně metaloví muzikanti by se měli naučit psát muziku (s bubeníkem) v rámci svých možností. Jsou tu vůbec ještě nějaké kapely nebo jen muzikanti, kteří chtějí najmout toho či onoho pro nahrání své desky? Jen si sami ubližují. Vyrazí do světa hrát živě a dělají si špatné jméno tím, že s nimi nemohl „ten či onen“ jet a oni musejí vzít zavděk komukoliv, koho najdou, aby s nimi jel na turné. Netvrdím, že bubeníci neumí hrát; tvrdím, že je příliš chtít po někom, aby dosáhl dobrých výsledků v krátkém termínu. Co se vůbec stalo s tím mít skvělou kapelu?

#2. (Za tohle se určitě dostanu do problému) ve studiích se v současnosti odehrává příliš mnoho editování. Ne vše, co na desce slyšíme, je to, co bylo hráno. Dokonce i některé z desek, o kterých si lidi povídají na mém fóru!!! Já to viděl z první ruky! Můžete vzít někoho, kdo ani nehraje na bicí a nechat ho znít jako boha. Můžete opravit kopáky nebo celé bubnové party, které se rozpadly během nahrávání, můžete zahrát kopák v polovičním tempu a pak doplnit další kopákové údery ručně a žhavou novinkou (článek již je pár let starý – pozn. překladatele) je funkce „punch“ pro dosažení konzistentnějších temp. Proč většina metalových muzikantů skládá hudbu, kterou sami nepřehrají do konce na jeden pokus, nebo ji dokonce nepřehrají do konce vůbec! A jak můžete být hrdí na něco, o čem v hloubi srdce víte, že jste ve skutečnosti nehráli??? Každý, kdo mě zná, ví, že jsem velmi proti funkci „puch“ a editování bicích partů. Já musel využít funkce „punch“ na desce „Black Seeds…“ od NILE, protože jsem měl 2 dny na naučení a nahrání 7 písní. Kéž bych býval měl více času na naučení muziky a napsání nějakých dobrých bubnových partů. Možná bych potom byl více spokojený s výsledkem.

Vím o jedné nahrávce (která je zmiňována na mém fóru jako „jeden z nejbrutálnějších extrémních drummingů všech dob!!!“), kde onen bubeník přišel a zahrál 4 takty od každého typu blastu a dvojkopákového rytmu, jaké jen člověk zná, společně s několika breaky. Celá deska byla sestavena smyčkováním těchto bubnových partů dohromady pomocí Pro Tools! Jo, to je fakt brutální. Pokud něco nezní jako fyzicky možné, aby to člověk zahrál, musíte si sami říct, že nejspíš není. Skutečně dobrou představu o tom, jak bubeníci ve skutečnosti hrají, získáte jedině naživo. To nic opravit nejde.

#3. Rozčiluje mě vidět tolik bubeníků zastrašených tím, že tyto písně nedokážou zahrát. A co je ještě horší, jsou ne-bubeničtí muzikanti, kteří nedají žádným nastupujícím bubeníkům šanci v jejich kapele, protože nezahrají dvojkopák na 250 bpm. Poslouchání těchto kluků, jaké starosti jim dělá jejich rychlost, mě nutí k zamyšlení, jak dlouho to bude trvat, než jim začne dělat starost to, kdy se stanou dobrými bubeníky. Skutečně cítím, že nevkládáním tolik energie do cvičení rychlosti, ale do hraní muziky a pracování na věcech, které vás činí odlišnými, vám dá výhodu nad klukem, který umí „jenom hrát rychle“. Neříkám, že nemáte vůbec na rychlosti pracovat, ale dělejte to jako součást hudby. Častokrát to není ani tak problém rychlosti, jako spíše výdrže. Pamatuji si, když jsem já byl mladý a snažil se zahrát „Chapel Of Ghouls“ (jedna z nejstarších písní MORBID ANGEL – pozn. překladatele); nebylo to v tom, že bych nebyl schopen těch temp; jen jsem to nevydržel až do konce písně. Sedět ve zkušebně a hrát dvojkopák na 220 je něco úplně jiného než hrát píseň na 220. Hrát hudbu v těchto tempech je daleko těžší. Stále si myslím, že nejlepší metoda, jak dosáhnout určitých temp, je hrát muziku na v těchto tempech a ne sedět a cvičit s metronomem. Hrajte dokola píseň, dokud to nepůjde. Nebo pokud vaše kapela skládá hudbu, soustřeďte se na svůj vývoj, dokud nedosáhnete vytoužené tempa.

Snažím se tím říct asi to, že hraní hudby a práce na písních s druhými lidmi je to, co z nás dělá lepší hráče a umožňuje nám hrát to, co chceme, nehledě na to, jak je to rychlé. Musíme jenom změnit představu, že každá kapela musí být rychlejší, než ta předchozí. Jedině pak budeme moci vidět, co opravdu mohou nabídnout naší hudbě muzikanti na scéně. Najděte si kapelu a hrajte hudbu. Jestli chcete být rychlejší, stane se to jedině tak, že budete hrát hudbu. Jediné, co teď musíme udělat, je přenést naši pozornost z rychlosti na tvorbu lepších a zajímavějších bubnových partů. Osobně je mi naprosto ukradené, jak rychlý je bubeník, pokud píseň stojí za prd, nebo zní stejně jako některá jiná! Nebo pokud mi člověk, co nahrával tu desku, řekl, že bubeník sice zahrál ty písně, ale trvalo mu 3 týdny, než zeditoval kopáky. Musím se potom podivovat, proč se tedy vůbec obtěžujeme s hraním.

Doufám, že uvědoměním si těchto mylných představ se můžeme zaměřit na to, co skutečně činí tuto scénu tolik odlišnou od všech ostatních forem hudby. Že přehrávání, rychlost a všechny tyhle nesmysly jsou otevřeně přijímány a to jsou věci, které vám v jiných žánrech zajistí vyhazov. Uvědomění si základních pravidel jakékoliv hudby (za což je považován timing, dobrý feeling, skvělá technika a nalezení vlastního výrazu), nám umožní vyprodukovat něco, z čeho může scéna benefitovat a na co my sami můžeme být hrdí. Pokračujte v stanovování si cílu, ale dělejte to realisticky. Zaměřte se na hudbu. Zaměřte se na to, abyste byli lepší bubeníci, ne rychlejší bubeníci. Zaručuji vám, že dosáhnete svého cíle s lepšími výsledky, než když budete cvičit ve svém pokoji sami s nadějí, že naleznete tajemství rychlé hry. Pokud nemáte kapelu, nějakou si najděte! Je mnoho kapel, které vás potřebují. A pokud náhodou budete psát písně na 260 bpm, tak budiž! A pokud v takové písni nebudete moct zahrát 16tinový dvojkopákový pattern, který chcete hrát (protože to je to, co by Tony Laureano udělal), tak nalezněte něco, co je vaše vlastní a co se dá hrát na 260 bpm. Nikdo vám nebude nic klást za vinu a když už nic jiného, budete ten, o kom budou všichni mluvit.

Derek Roddy