Rozhovor s Billy Wardem
Mike Dolbear
o výukovém DVD, bubenických vzorech, paličkách a gripu, práci s hajtkou, činelech, timingu ...a spoďárech pro štěstí. Billy je typický novátor, který se ve svém bubnování nechává inspirovat všemožnými impulsy širokého okolí. Nelze to doložit líp než jeho skvělým výukovým DVD (či filmem, movie, jak tomu Billy s oblibou říká), které se jmenuje Big time. Je rovněž autorem sólového alba svých duet s různými hosty Two hands clapping a knížky Inside out, která vyšla ve vydavatelství Modern Drummer. Tenhle Newyorčan průběžně spolupracoval s mnoha hudebníky ze sféry jazzu (Jim Beard, Bill Evans Supergroup, Leni Stern, George Russell and Living Time Orchestra), popu (The Knack, Jimmy Webb, Carly Simon, Richard Marx, kapela Frehley´s Comet hvězdy bývalých KISS Ace Frehleyho), ale i se svéráznými talenty jako je Bill Champlin, Robbie Robertson, Yoko Ono a Chris Whitley. V současné době skončil rok a půl trvající turné se zpěvačkou Joan Osborne. Setkal jsem se s Billym v Nashvillu a brzy se ukázalo, že tento skromný, přívětivý chlapík má mnoho zajímavého co říct.
Mike Dolbear: V současné době jsi jedním z nejvýraznějších představitelů svěžího, přemýšlivého přístupu k bubnování. Jak ses v tom směru vyvíjel?
Billy Ward: Řekl bych, že jednou z důležitých stránek umění je zvídavost. Snažil jsem se vysledovat bubny v čemkoli, co jsem zrovna poslouchal. Třeba v písničkách Jamese Browna hrajou kytary, jako když znějí konga. Vždycky mě zajímalo sledovat, jak se při hraní prolínají nejrůznější odlišný elementy. Jako dítě jsem čítal časopis Down Beat, kde jednou říkal Art Blakey, že ve svých činelech slyší housle. Miloval jsem nejodlišnější hudební styly, tak třeba v osmé třídě, když mně bylo čtrnáct nebo patnáct, jsem žral Charlieho Parkera a Milese Davise, ale i The Who a Beatles, všechny věci z Motownu a všechny raný nahrávky rock´n´rollu. A nahrávky Elvise Presleyho, kde máš jen jakejsi paličkama zahranej podklad a to je všechno. Jde o to, mít uši otevřený a uzpůsobit svou techniku ve prospěch toho, co ti ucho napoví. Jedním z důvodů, proč považuju učebnice pro mladýho člověka za velice prospěšný, je to, že v nich je černý na bílým, jak se co dělá. Ale v jistým momentě se od knih všichni potřebujeme odpoutat, protože mechanický čtení podle mýho názoru vypíná uši. V konečným důsledku jde o to, vyšetřit si trochu času na vlastní hraní a sebezdokonalování, například se sám sebe ptát: „zní tohle právě tak, jak chci, aby to znělo?“.
Dalo by se říct, že se odjakživa snažíš posouvat hranice?
Snažím se brát bubny co nejvíc melodicky, víc jako výrazovej prostředek melodií, který slyším, a nemyslím tím zrovna způsob, jakým to dělá Terry Bozzio se soupravou o čtyřiceti bubnech. Spíš se pídím po tom, abych těch čtyřicet různých zvuků dostal z jedinýho bubnu. Mám radši nástroje s rejstříkem barev, kde už závisí na mně, co si z nich sám vytáhnu.
Celkový koncept tvého DVD je vzhledem k tomu, co se dneska běžně vydává, opravdu originální. Jak bys ho přiblížil?
Především jsem chtěl, aby to mělo šmrnc, žádná vysušená instruktáž, kde bych četl nějaký projevy z papíru. Chtěl jsem to pojmout uvolněně, jakoby improvizovaně. Aby někdo, kdo si to koupí a strčí do přehrávače, hnedka nesahal po ovladači, že to přefičí zrychleným chodem. Chtěl jsem to udělat tak poutavý, aby řek jenom: „Wow!“. Obnášelo to spoustu technických věcí, který jsem hodlal probrat. Chtěl jsem, aby to působilo hezky, takže jsem si přizval režiséra a střihače, kteří už za svoje videa získali několik cen, a profesionální štáb, bylo tam hodně ručních kamer, takže samotný lekce se studentama navozujou dojem, že jsi přímo tam mezi náma, vidíš, jak to celý probíhá včetně každýho mýho zaváhání. Není to film o mně. Je o výuce, lekcí je tam hodně, ty témata jsou diskutovaný a provázaný, aby se dohromady rozestřely jako jakýsi informační řečiště. Není to tak, že tady je jedna uzavřená dvacetiminutovka o tomhle tématu a tady zas jiná o nějakým jiným. Sleduješ opravdu spíš film, movie, lze si tam všimnout různých jemností, jako třeba když na začátku předvádím takový skromný bubenický sólo. Ve skutečnosti ale spíš rozlaďuju bubny, sviním to, abych tím probudil úplně jiný polohy hraní. Hraju najednou tak, jak nikdy jindy. Takže tohle je něco jako začátek a zároveň konec toho filmu, no a mezi tím je spousta věcí, který jsem chtěl probrat. „Tapping scene“ je něco jako pocta všem bubeníkům, podobně jako „You´re Fired scene“. Lidi si myslí, že jsme všichni milionáři, ale i my občas dostaneme padáka! Projde si tím každej. Někoho vyrazej, že si vzal na zkoušku blbý spodky, tebe zase třeba, že jsi skoro plešatej... (Oba se smějí.) A různý jiný možný důvody, který nás vyvádějí z míry. Chtěl jsem prostě předvést různý stránky té věci. Rád bych, aby ten film byl na jisté základní úrovni užitečnej bubeníkům všech úrovní. A pak mě nadchne, když zaznamenávám ohlasy od bubeníků, který ani osobně neznám, třeba od Billa Bruforda, kterej mi o filmu poslal moc milej mail, a od mnoha jiných jako je Steve Smith, Shawn Pelton a Simon Phillips. Všichni se výborně doplňovali. Ale stejně tak bych chtěl věřit, že začátečníkovi ušetří spoustu zoufalství nebo času, zbytečně strávenýho špatným postupem. Na základy si hodně potrpím, protože to je pořád to, co si s sebou každej nesem. A když je máš, tak je jen tak nesetřeseš.
Studenty, kteří se natáčení účastní, jsi sebral kde?
Na mým webovým diskusním fóru se vyklubala solidní komunita bubeníků, a to mnohdy velice dobrých bubeníků. To fórum je takovej náš soukromej koutek, kavárnička, kde spolu klábosíme. Rád jsem lidem přístupnej, pomáhá mi to rozpoznávat, o čem by se třeba hodilo napsat nebo co zařadit do své výuky. Takže jsem na svý diskusní fórum napsal vzkázek ve smyslu „chystám se právě natáčet, budou to dva večery od sedmi do desíti a potřeboval bych nějaký dobrovolný „oběti“ coby studentstvo. Odpovědí přišlo hrozně moc, museli jsme to omezit na skupinku tak asi pěti lidí, chtěli jsme totiž spíš komornější atmosféru. S většinou z nich jsem nikdy předtím osobně nemluvil. Neznal jsem je, nevěděl jsem, na jaké úrovni se pohybujou a tak, prostě přede mě nastoupili. Jeden kluk přiletěl z Washingtonu a jen kvůli natáčení se ubytoval v hotelu. Veškerá jejich satisfakce byly jenom ty lekce a pizza zadarmo, takže si říkám, že to pro ně musela být dost záživná zkušenost. A já si toho, co udělali, velice vážím.
Kteří bubeníci tě dostávají do kolen?
Těch je strašná spousta. Všechno je to jenom o muzice. I ti, co už nejsou, jsou pro mě pořád živí. Bere mě Papa Jo Jones. Nedávno jsem viděl seminář s Louisem Bellsonem, kde povídal, jak se scházívali s Buddym Richem a tlachali o Jo Jonesovi, pořád jen o tom, jak byl obrovskej... Všichni máme úctu k druhým bubeníkům. Jsou tady machři jako Dennis Chambers, kterej je pořád v jednom kole, a pořád neskutečně skvělej. Těch úžasných bubeníků je spousta. Nejvíc patrně zbožňuju Jima Keltnera. Myslím, že vynikající je Shawn Pelton, hodně výborných bubeníků je v LA, tady v Nashvillu, v UK. Jsou všude. Před půldruhým měsícem jsem viděl Billa Stewarta s Johnem Scofieldem a byl prostě k sežrání. Když dávám soukromý hodiny, zadávám žákům úkol vzít si nějakýho bubeníka a okopírovat ho do všech detailů. Opravdu věřím, že kopírovat svý favority je ohromná věc, ale fakt naostro, prostě se tím člověkem stát! Řekněme, že si stáhneš někoho, kdo navenek nevypadá nijak obtížně. Třeba Stana Lynche s Tomem Pettym. Dobře, napřed se to musíš naučit. Vystřihneš jednu píseň, dejme tomu například „Don´t Want To Live Like A Refugee“. Fajn. Takže vezmeš tuhle píseň a musíš se naprosto přesně naučit každej úhoz na hi-hat, přesný údery na bubínek a to, jakým způsobem dělá ten feel. Kde kam bouchne, v jaké dynamické škále se pohybuje, hlasitostní poměr hi-hatky vzhledem k bubínku, výplně, jak to celý dejchá a jak to luftuje... No – a já pak vždycky řeknu: Tak jo, a teď dejme tomu, že hraješ na soupravu nějaké nižší řady, činely ti moc nezněj a ještě k tomu se nahraješ na starej rozhašenej kazeťák. Samozřejmě, že ti to nezní jako Stanleymu! Ale to je divný, že? Protože on teďka vejde do tvojí ložnice, zahraje na tvoji soupravu a i v tom starým kazeťáku to bude Stan. A ty seš Mike a já jsem Billy, kamkoli se vrtnem... Jakejkoli fór zahrajem! Někteří mladí adepti mají dojem, že kopírováním ztratí svoji původnost. Není to pravda. To, co se naučí, je slovník. Ten si přidají do své hudební výbavičky – a právě tohle je posune mílovým krokem vpřed.
Můžeš říct něco o tom, jak držíš paličky, a o tom, jaký používáš? Od koho je bereš?
Používám paličky od Trueline Drumstick Company. Sídlí ve Vermontu, je to taková malinká firmička, která dělá třeba i baseballový pálky. Ty paličky jsem objevil asi před patnácti lety. Za těžištěm mají takovej schodek. Je jistá oblast zápěstí, kde může vzniknout pnutí, upřímně řečeno, mělo by to být jediný místo v celým těle, kde při hře nějaký napětí vzniká. To je právě tam, kde se ti v ruce palička překlápí. To zesílení začíná přesně za tímhle těžištěm a to pro mě znamená podstatnej rozdíl ve vyvážení paličky i síle úderu. Mám svůj model, The Billy Ward Model Stick, v podstatě odpovídající typu 7A, akorát trochu těžší a hlasitější než běžný 7A, což je tím schodkovým zesílením. Krom toho když třeba hraješ pořádný rim shoty, díky tomu zesílení se ruka v momentě nárazu víc uvolní. Takže jsem teď velmi uvolněnej, i když je sranda, jak často mi paličky pořád padají. C´est la vie, takhle to prostě je. Pokud jde o přesnou polohu paličky, vede mi v ruce tudy:
Jsem moc rád, že jsem si zvykl na toto držení, protože ukazovák je při něm dole, a tak máš nad paličkou skvělou kontrolu už i před zapojením ostatních prstů.
Mění ten schodek u paličky její těžiště, má na to nějakej vliv?
Musí, mění to prostě poměr váhy. Cítíš tu paličku těžší. Strašně mě zaráží, když spousta bubeníků, co vyrůstali na všech těch hrncích, pánvičkách a volantech, přejde na opravdový bubny a najednou úzkostlivě hlídá, aby jim všechno souměrně sedělo. Vidí můj 20“ kopák s 28“ wooferem a říkají „Tak tohle bych teda nemoh, dvacítka s osmadvacítkou, to vůbec nejde dohromady!“ S tímhle ať se jdou vycpat. Ještě deset let zpátky jsi bouchal do hrnců, tak dej pokoj a buď prostě bubeník! Vždycky jde o to, jak to zní, a ne jak to vypadá. Dobře, dost těch lamentací – ale takovej konzervatismus mě prostě u bubeníků překvapuje. Pak někdo přijde, vezme moje paličky, a hned slyšíš „Ehm, no já nevím...“. Jasně, každá nová věc je napřed nezvyk. Sám jsem hrál napřed traditional gripem a věděl jsem, že zaměstnává asi devatenáct různých svalů. Jenže když hraješ match gripem, tak zapojuješ snad třicet sedm svalů, takže, čistě vědecky, budeš mít nad paličkou větší kontrolu a její pohyb bude ladnější. Takže nakonec, když mi bylo devatenáct, cítil jsem, že sice i levou dovedu hrát opravdu rychle, ale dynamicky to za moc nestojí. Tak jsem si řekl, že si dám dva týdny match gripem a pak uvidím, jak na tom budu. Na konci té lhůty jsem se technicky úplně dorovnal dřívějšímu držení. A tím samým způsobem je možný prověřit i Trueline drumsticks. Kdo si je na dva týdny vyzkouší, může pak říct, jestli ano nebo ne. Zkrátka bubeníkova mysl musí být otevřená.
Můžeš se trochu zastavit u svých činelů a u toho, proč máš tak rád 10“ hajtky?
Desítky používám rád, ať zrovna nahrávám nebo koncertuju. Mám rád činely s velmi specifickým a jasným zvukem. To je důvod, proč se přikláním k desítkám; jsou malý a na koncertě ani ve studiu se necpou do mikrofonu pro snare. I tehdy, když bubny nemám nazvučený, jsou tyhle hajtky dostatečně ostrý i rychlý. I tak se prosadí, krásně vyskočí nad celý pódium. Úskalí hraní na tenhle rozměr je, když hraješ s hajtkou napůl otevřenou. Musíš naprosto přesně kontrolovat nohu, protože pokud ji zdvihneš jen o kousek, už to má stejnej efekt, jako když čtvrnáctku zvedneš o celej palec a najednou už ty talíře nemůžeš kontrolovat. Když jsem byl malej, rodiče mi koupili bubínek a já jsem cvičil pořád jenom na něj. Pak jsem teprve dostal stojan na hi-hat a hajtkový činely a měl jsem asi rok a půl jen snare a hajtku, než přišly další bubny. Tím jsem získal obsesi na techniku hajtky – nohy, rukou, všeho dohromady. Ne že bych se chtěl nějak vyžívat v psaní učebnic, ale kdybych už na nějakou pomýšlel, byla by právě o práci s hajtkou. Její možnosti jsou téměř bez hranic, pattern můžeš namísto paličky zahrát jen nohou, jde o to, dosáhnout danýho zvuku, všechno je v dynamice, možnostech úderu, v důvtipu. Celá moje výuková činnost a cokoli co dělám, je... doufejme, že má co dělat s uměním – a co to je umění? Veškerý umění spočívá v detailech. V drobných nuancích, který se v konečným důsledku dají dohromady a svědčí o tom, kdo jako umělec jsi. To je to, o co se jedná. Dávám si záležet na každým detailu, protože čemu pozornost nevěnuješ, o tobě vypovídá právě tak, anebo ještě víc, než to, čemu pozornost věnuješ. Momentálně s firmou Zildjian vyvíjíme hajtky, který budou o trošku větší a tím i pro hru snadnější, přitom si ale zachovají břitkost těch malých desítek. Uvidíme, co z toho vzejde.... Nemůžu si vynachválit ty nový Zildjian Constantinople – vím, že jsou drahý, jenže jsou to prostě skvostný, barevný, temný, sexy činely. Současně se mockrát stává, že hraju rock a tenhle temnej, krásnej činel mezi tím hlukem málem není slyšet. Potom používám fixní hajtkovej stojan.
Můžeš tuhle věcičku přiblížit?
Některý filmy to nazývají x-hat, DW a možná ještě někdo tomu zas říká c-hat. Není to nic jinýho než hi-hat bez pedálu; to jest stojan na dva talíře hajtky s nehybným nastavením. Po levé ruce, hned vedle hajtky, většinou mívám crash a mám i několik různých ridů, ale crash jen jeden, čistej A-Custom Fast Crash s průměrem mezi 17“ a 19“. Mohl bych tam mít i jakejkoli jinej, záleží to na barvě té které muziky. Nekupuju činel způsobem „tyjo, potřebuju crash“, takže někdy nesnáším takový to „hele, tohle je kreš, tak do něj budu krešovat“. Používám to, co spolu jde zvukově dohromady. Jako na ride můžeš hrát na pupek crashe, pokud to sedne. Je to tvoje kapela, tvůj orchestr, a ty v něm můžeš hrát jako na ride třeba na tom tom. Nemusíš nutně hrát na hajtku. Když hraje basa a tluče se ti s kopákem, tak přes něj přehoď ručník a může to znít skvěle! Všechny tyhle věci jsou možný. Miluju zdvojený činely, což pramení z mé neutuchající fascinace jazzovým zvukem činelů u lidí jako je Tony Williams, Elvin Jones a jiní. Jinými slovy miluju cvočky. Hraju třeba rockovej koncert a mám na ridu jedinej cvoček. Joan Osborne je přitom čtyřicet metrů ode mě. Po koncertě přiběhne zvukař a říká: „Billy, co to bylo za činel?“ Já na to: „Činel s cvočkem. Libovej zvuk, ne?“ A on: „Jestli tuhle věc ještě jednou vytáhneš, tak si pro ni na pódium osobně dojdu. Dyť já to syčení z Joanina mikráku nemůžu dostat!“ Naráží tím na frekvenci, tak zhruba 1 kHz, která je opravdu děsná. Ve studiu skvělý, ale na koncertě je to zničující. Zvlášť v kapele s vybuzenou hlasitostí to zní strašně, protože ta frekvence prorazí všema mikrofonama a zvukař s tím pak už opravdu nic nenadělá. Takže to řeším tím, že namísto skutečnýho cvočkovýho činelu vyrobím „cvoček“ kombinací dvou činelů, který se vzájemně rozvibrujou a spíš šumí než syčí, čímž daná frekvence mizí, a je vymalováno. Kompresor tohle zašumění může ještě protáhnout, což bych, být zvukař, jenom ocenil. Takže například s Joan Osborne velice často používám běžnej Zildjian A ride: mám 20“ Cie A ride, kterej mám moc rád, mohl by to být i normální rockovej činel. Pod něj dám ještě jeden a dosáhnu tak zvláštní barvy a harmonie. Můžeš tam hodit třeba čínu nebo splash, nebo můžeš oprášit nějakej starej nakřápnutej plech, co se ti válí pod postelí. Tím svůj ride obohatíš o zvláštní barevnou vrstvu, což znamená, že charakteristika, to první cinknutí zůstane stejný, ale jakmile paličkou přitvrdíš nebo jdeš do činelu krčkem, zvuk je klenutější a bohatší. Mohl bych povídat, kolik dostávám obdivných mailů ohledně toho, jak mi zní ride.
Uplatňuješ ve zdvojování činelů nějakej systém?
Ne. Dřív jsem dával dolů čínu s nějakým menším činelem navrchu. Patrně jsem vyzkoušel veškerý myslitelný kombinace! S Joan Osborne jsem míval navrchu crash of doom a dole 18“ regular A crash. Ten cash of doom ti zajistí attack, jenže zní slabě a navíc nekonkrétně, bez barvy a harmonie, takže když pod něj podložím další crash sedmnáctku nebo osmnáctku, v tu chvíli tam mám veškerou barevnost crashe, ale zároveň to zní jako nádherná čína. Samotný číny jsou trochu pitomina. Jsou tenký, mívají příliš syrovej attack. Zdvojování mi vyhovuje a navíc je zábavný zkoumat, jak zní různý činely, když je spojíš dohromady. Zildjian v tom dělá obrovský pokroky. Dělá u nich člověk jménem Paul Francis, což je normální génius. Poslal jsem mu všechny svý starý káčka i to ostatní. Měl jsem set činelů, co pro mě kdysi vybral Papa Jo Jones, když mi bylo sedmnáct, a Paul si to všechno vzal do práce. Kupodivu většina jejich firemních bubeníků se zdráhá jim svoje starší činely dávat, ale já bych řekl, že oni vědí, co dělají. Když jsem u Zildjianu začal, měl jsem starej 22“ Constantinople (s cvočkama, mimochodem), přijdu k Paulovi a říkám: „Šel by tenhleten udělat trošičku hlasitější?“ On na to „Za hodinku jsem zpátky“ a bylo to! To už o něčem svědčí. Takže tohle nás svedlo dohromady a já zkrátka experimentování miluju. Možná že můj příchod do jejich továrny přinese výsledky zajímavý i pro druhý, možná jen pro mě osobně. V téhle bostonské továrně každopádně existuje živá snaha vyvíjet stále lepší činely a já jsem do činelů blázen. Kdybych si směl vzít na koncert jenom dvě věci, nevybral bych si bubínek a kopák, ale bubínek a hajtku. S hajtkou je možný si neskutečně vyhrát.
Co máš v nejbližší době v plánu?
Když shrnu tenhle rok, dost jsem si ho užil. V létě jsem jezdil s Joan Osborne. Teď už s ní hraju čtyři nebo pět let. Mimochodem, pokud někdo neviděl film Standing in the Shadows of Motown: je to o rytmice vydavatelství Motown, jak tahle rytmika nahrála víc hitů než Beatles, Stouni, Simon a Garfunkel a Elvis Presley dohromady, je to příběh o téhle rytmické sekci a Joan v tom filmu vystupuje. Výbornej, inspirativní film! Měli jsme pár koncertů s Funk Brothers z tohohle filmu o Motown, s těma je ohromná sranda. Tohle léto jsme s Joan koncertovali po Státech s Dixie Chicks, to byla velká šňůra. Byl jsem dlouhej čas z domova a hodně mi chybělo nahrávání. Joan byla letos těhotná, mělo se to narodit v půlce října, takže ačkoli jsme něco málo udělali, bylo to většinou tak na týden dva a pak zase měsíc doma. Což pro mě znamenalo, že jsem si mohl zorganizovat svůj čas, jak jsem chtěl. V New Yorku, kde bydlím, mám studio. Lidi mi pošlou svou nahrávku, stopu do filmu nebo co to má zrovna být, a já to nabubnovaný vracím zpátky. Dostanu zaplaceno a ještě se naučím zas něco dalšího o nahrávání a bubnování. To studio, to je takovej můj velkej zábavnej park, něco jako obrovský pískoviště pro dospělý! Tam se vyblbnu a večer se snažím dostat domů, abych mohl být se svou ženou. Teď zrovna produkuju cizí nahrávku, jde o zpěváka a písničkáře Jona Albrinka. Bubnování je na ní dost nezvyklý, takže uvažujeme o tom, vypustit to do světa beze mě, aby si k tomu lidi mohli hrát sami. Tím myslím celou tu desku – pokud chtějí, můžou si ji koupit se mnou, ale myslím, že pustit to ven bez těch bubnů by mohlo být dost zajímavý. Aby ty písničky fungovaly podle mýho gusta, bylo nutný se uchýlit k trochu nezvyklým věcem. Mohlo by být zábavný dát tu možnost i jiným bubeníkům. Tímhle se teda zabývám a pak taky pořádám spoustu seminářů v rámci podpory výukovýho DVD. Miluju učení. Nikdy bych nepomyslel, že jednou budu učit. Dřív jsem si říkal, to je pro lidi, co nic pořádně neumí, nejsou dost dobří, aby hráli, a tak učí. Jenže tak to fakt není. Učení, anebo pokoušení se o to, mě naučilo hrozně moc. A jsem holt velice rád, když můžu někomu pomoct, když můžu rozptylovat tu mlhu, které je všude pořád tolik.
Kdo chce, může tě kontaktovat na billyward.com.
Jsem tomu naprosto otevřenej. Proto jsem taky natočil svůj film: důvodem, víc než cokoli jinýho, bylo to, že prostě nemám čas na stovky soukromých hodin. Něco málo si na učení vyšetřím, ale není to zdroj mých příjmů. Víc si vydělám jinde, takže dostihnout mě kvůli soukromé hodině bývá dost těžký. Tohle DVD je výborná možnost promluvit naráz ke spoustě lidí. Na takových věcech člověk zrovna nezbohatne, ale nikdo z nás to taky pro peníze nedělal, včetně střihače i režiséra! Všichni jsme věděli, jak to je. Slyšet, že se to dobře prodává, je moc fajn a já doufám, že zájem ještě nějakou chvíli vydrží.
Co takhle nakonec nějakou radu pro mladý i starý bubeníky, kteří se snaží prosadit?
Jasně – každej by rád věděl, jak získat kšeft, ale realita je taková, že žádný tajemný mávnutí kouzelným proutkem tady nefunguje, neexistuje žádná čarodějná kniha. Jde o to hrát pořád líp, ať seš kdekoli, ať se jedná o studentskej orchestr nebo plesovku, ať se jedná o hospodu, kde zrovna hraješ se štětkama a tamburínou, ať je to úplně cokoli. Všechny tyhle kšefty hrej naplno a jak půjdeš dopředu, tihle lidi si tě vyhmátnou a budou s tebou chtít hrát zas. Zkusme to teď vzít takhle: zauvažuj o tom, kdo je tvůj oblíbenej basák. Oblíbil sis ho proto, že tak náramně slappuje, kvůli všem vyhrávkám, který má zmáknutý? Ne. Je to proto, jak se cítíš, když spolu hrajete koncert. Když spolu zkoušíte. A takovým bubeníkem bych rád byl pro lidi, kteří hrajou se mnou. Chci jim svým hraním poskytnou pocit jistoty, muzikálního zabezpečení. Za svůj timing ručím. O můj time se můžete opřít – beru na sebe veškerou odpovědnost. V timu musí hrát samozřejmě celá kapela, ale bubeníci se neučí fis moll sedm s přidanou devítkou. Nemusíme se učit enharmonický záměny. Jsme tady prostě od toho, aby to šlapalo. To je další důvod, proč je moje DVD zaměřený spíš na groovy a time. Víc než co jinýho bych chtěl odstranit hrůzu, které tak moc bubeníků podléhá, když přijdou domů z koncertu a pláčou: „Panebože, bylo to basákem, nebo mnou?“ Podle mě, pokud si prošli potřebnou průpravou a pochopili, co je to „little time“ a „big time“, vstřebali všechny náležitosti, o kterých mluvím na svým DVD – a to je těžký, já vím, že je... Ale jsem si jistej, že když tohle všechno dostanou pod kůži a podaří se jim při hraní na to na všechno současně dbát, nebudou se už nikdy strachovat, jestli za to může basák, anebo oni. A nebudou jančit „Kristejéžiši, zapomněl jsem si dneska na koncert vzít svý spodky pro štěstí, to budu hrát určitě mizerně.“ O šťastný spoďáry tu totiž vůbec nejde.
S Janovou laskavou supervizí pro Magazín Sféry bubeníků přeložil Kostka
ORIGINÁL ČLÁNKU: http://www.mikedolbear.com/story.asp?StoryID=825&Source=Search&txtSearch=Billy|ward
DALŠÍ ODKAZY:
http://www.billyward.com
http://www.mikedolbear.com/story.asp?StoryID=1263&Source=Search&txtSearch=Trueline
Diskuse k článku:
[[phpBB?forumnr=81&topicnr=4496&postcount=200]]