Bubenické vzory

ANKETNÍ SERIÁL Sféry bubeníků – otázka čtvrtá:
Bubenické vzory 

    Od chvíle, kdy jste se pevně rozhodl pro bubny, neminula Vás patrně řada inspirativních zážitků z poslechu těch druhých. Úcta k mistrům může mít různé podoby, od zaníceného uctívání se snahou do puntíku napodobovat cizí charakteristické finesy až po distancovaný respekt v rámci vlastní nezávislosti. Možná jste v průběhu svého muzikálního dospívání prošel různými fázemi této škály, třeba i v opačném pořadí, možná u sebe naopak pozorujete jen jednu z nich.

    Popište prosím tuto svou cestu. Jmenujte bubeníky, kteří pro Vás v danou chvíli něco znamenali, jmenujte i ty, jejichž inspirace je pro Vás živá doteď. Dokážete říct, čím konkrétně poznamenali Vaše myšlení o nástroji a obohatili Váš přístup k hudbě? Máte-li v tomhle ohledu opravdový ideál či zkrátka osobnost, jejíž muzikální či technická zdatnost Vás nepřestává okouzlovat bez ohledu na případnou časovou vzdálenost, potom se o ní bez zábran rozepište. Pozorujete na vlastní hře nějaké přímo slyšitelné stopy, jaké zanechal vliv cizích vzorů?

Pepa Cigánek

Prvním velkým vzorem pro mně byl Clive Burr, doteď patří mezi moje nej, mluvím o roce 1981, albu Killers od Iron Maiden. Čím konkrétně mě inspiroval? Jelikož jsem se v té době nad muzikou moc nezamýšlel, bylo mi málo na to, abych dělal analýzy chacha, tak vím jen to, že mi zapadl do srdce, tak tím. Mým dalším bohem je Deen Castronovo, co deska, tak svoje finty, svá hlava, svůj zvuk, to jsem se rozkecal!!!

Hlavou pomazanou je pro mne i Dave Weckl, doteď poslouchám oblíbený desky s otevřenou hubou, příbuzně beru i  Vinnieho Colaiutu, taky za to, že je neuvěřitelný muzikant! A že jich je málo! Ne v poslední řadě chci jmenovat Virgila Donatiho, jediný úder stačí, aby jeden věděl, s kým má tu čest! Tak od těchto lidí nasávám, jestli to zanechalo stopy, jak se ptáš, tak neskromně říkám – Ano! Nasávání zdar!

Dan Dlouhý

Samozřejmě jsem od začátku obdivoval virtuózní hráče typu Buddyho Riche, Louise Belsona, Maxe Roache, Elvina Jonese atd. Už od počátku 80. let mě ale zajímaly méně obvyklé sólové způsoby hry na bicí nástroje, které pro mě představoval třeba Gúnther Sommer, a nejrůznější bicí soubory, jako třeba Kroumata nebo Amadinda. Na letních prázdninových kurzech pro novou hudbu v Darmstadtu v roce 1990 jsem se seznámil se světovými hvězdami v oboru soudobé vážné hudby, jakými jsou třeba Steven Schick, Roland Auzet, James Wood atd.

Širší bubenická veřejnost je určitě nezná, ale sólové skladby, které hrají, si co do technické obtížnosti se sóly světových jazzmanů nijak nezadají. Ze všech těchto setkání a vlastního studia kompozice pro mě vyplynul můj dnešní způsob hry a skládání pro bicí nástroje, který doufám není v duchu napodobování, ale pokud možno nějaké autonomní transformace. Mluvit o konkrétních rytmech v konkrétních skladbách by ale bohužel bylo značně mimo rozsah této ankety.

Lukáš Doksanský

Jelikož jsem začínal v hodně ranným věku, tak mě samozřejmě jako asi každého zajímali nejvíc bubeníci, který hráli „hodně“. :-) Až pozdějš jsem ocenil např. bubeníky z AC/DC, u kterých se mi třeba v 10-ti zdálo, že nic neumí. :-) V zásadě jsem neměl asi nikdy jeden bubenickej vzor. Kdybych měl vyjmenovat všechny bubeníky, který se mi líbí, tak bych zaplnil celou stránku. Zkusim napsat alespoň ty, na který si vzpomenu nejdřív.

První kapely, co jsem slyšel, byly Jethro Tull, Black Sabbath, Deep Purple. Ve všech těchhle kapelách byli samozřejmě vynikající bubeníci. Pozdějš přišly The Police, Genesis, Yes, Rush. Hodně se mi pak líbil Nicko McBrain z Iron Maiden. Nejvíc ve mně asi zanechal Deen Castronovo (tehdy Cacophony). Ve škole jsem se pak díky spolužákům dostal i k jazzovejm a funky bubeníkům Dave Weckl s neuvěřitelnou precizností, kterou doplnil pozdějš i o energii, která mu myslím ze začátku chyběla. Dennis Chambers s neuvěřitelnym tahem. Colaiuta, kterýho jsem ocenil až u Stinga, jazz mi tenkrát moc neříkal. Hodně mě pak ovlivnil Vinnie Paul z Pantery, bubeník ze Suicidal Tendencies, nevím bohužel jméno, Charlie Benante z Anthrax. Mike Bordin z Faith No More na mě vždy působil velmi nenápadně, ale později jsem zjistil, že je to opravdu velkej dělník. :-) Stejně tak Tommy Lee z Motley Crue. Alex Van Halen byl taky hodně osobitej. Ve finále jsem i docenil Bonhama. Jeho hraní bych charakterizoval jako  jemnost v podání „zedníka“

Tomáš Kašpar

Na bicí jsem začal hrát kvůli nahrávce skupiny Saga Live in tranzit z roku 1982. Bicí zde zněly fakt dobře a navíc je zde i bubnové sólo. Zde jsem poprvé začal vnímat bicí, jejich zvuk, hru a byla to trefa přesně mezi oči. Postupně jsem pak poznal Neila Pearta od Rush, Philla Collinse z Genesis a jeho dvorního bubeníka Chestera Thompsona. Takovou precizní a nekompromisní a zároveň velmi muzikální hru nelze přehlédnout. Chester mě ovlivnil nejvíc ze všech, hlavně v přístupu ke hře a cvičení. A určitě taky nejvíce ze všech spolu s Collinsem ovlivnil můj timing a feeling, protože jsem nejen v začátcích hodně k deskám a koncertům skupiny Genesis hrál.

Pak mě velmi ovlivnil už zmíněný Neil Peart a Simon Phillips, jejich zvuk soupravy a nápady jsou fascinující. Další z osobitých bubeníků, který mě se Simonem inspiroval na čas k hraní ride a hi-hat levou rukou, byl Carter Beauford z Dave Mathews Band. No a potom je tu neuvěřitelnej živočich Virgil Donati, kterej k sobě prostě nemá rovnýho. Na něm obdivuju nejvíce jeho rychlost myšlení. Jeho fyzicky náročná hra je konstrukčně v podstatě jazzová, nicméně oblečená do hardrockového hávu. Líbi se mi, že si svou techniku nemusí v každé skladbě dokazovat, jak to často někteří (nejen) bubeníci dělají.

Další bubeníci, kteří mi „prošli“ pod rukama, jsou Terry Bozzio, Dave Weckl, Mike Portnoy, Greg Bissonette, Vinnie Colaiuta a spousta dalších. Kdybych to shrnul, tak vliv  bubeníků v prvním odstavci zanechal na mně určitě stopy:-))), např. hraju na větší soupravu, v mojí hře je asi nejvíce slyšet vliv Thompsona, Collinse, Pearta a Phillipse, rád bych tam měl i Virgila, ale fakt to víceméně kromě double stroke na dvojšlapce nešlo:-)))

Roman Lomtadze

Po letech jsem dospěl k názoru, že vzor je, jen když někoho kopírujete. Prostě se vám líbí třeba break nějakého bubeníka, naučíte se ho a použijete u své kapely. To je ale základ neúspěchu, protože ten bubeník, který daný break vymyslel, bude vždy lepší než vy. Nejde o techniku, rychlost a podobné věci, ale o originalitu. Než jsem ale k tomu názoru dospěl, prošel jsem různými fázemi vývoje.

Můj úplně první vzor byl Vojta Douda (Krucipusk). Pak, když jsem se dostal na konzervatoř, objevil jsem jména jako Dave Weckl, Vinnie Colaiuta, Manu Katché, Buddy Rich, Dennis Chambers a další. To byly moje vzory. Stahoval jsem jejich manýry hry, fóry atd. Pozděj jsem ale čím dál víc začal poznávat bubeníky z rockového světa. Začali mne fascinovat bubeníci z Nirvany, R.A.T.M., Faith No More, Living Colour a podobně. Postupně jsem začal měnit názory a dospěl jsem k jedinému: Nejlepší bubeník je pro mne ten, který hraje v kapele, jejímž je členem, a tím pádem je nenahraditelný. Vemte si třeba bubeníky, co se střídají u Stinga. Manu Katché, Vinnie Colaiuta a další. Jsou naprosto skvělí, obdivuju a sleduju  je dodnes, ale nad nima všema je pro mne jedinečný Stewart Copelend. On ten způsob hraní vymyslel. Tím chci říct, že u Stinga se může střídat třeba deset bubeníků, ale v Police mohl hrát jen Copelend. To, že někdo hraje s někým slavným, je fajn, ale to, že Lars Ulrich je autorem většiny skladeb Metallicy, je pro mne vrchol, čeho se dá v hudbě dosáhnout. Právě Ulrich a Mike Bordin (Faith No More) nejvíc změnili moje myšlení.

Dnes v této otázce mám vše tak nějak promíchaný. Na jedné straně obdivuju kouzla a techniku lidí jako Buddy Rich, Chambers  a mnoho dalších. A na druhé straně smekám právě před jmény jako Ulrich, David Grohl (ex. Nirvana), Copelend, Igor Cavalera (bohužel už ex. Sepultura), M. Bordin, Tre' Cool a další. Těžko posuzuju svoji hru, ale když už bych musel odpovědět na poslední část otázky, tak každý z těch, co jsem jmenoval, ve mně něco zanechal. Narozdíl od svých začátků ale nepoužívám jejich triky vědomě a do noty. Při hraní na bubny nepřemýšlím tak, že za chvíli přijde refrén a já musím zahrát nějaký konkrétní break. Prostě to tam nějak přirozeně pošlu a nějak to vždycky dopadne (někdy nedopadne:-) Na závěr bych chtěl říct, že ve finále je to všechno celkem jedno a důležité je poslouchat a hrát dobrou hudbu.

Martin Škaroupka

Mám strašně moc oblíbených bubeníků. Úplně první byli Neil Peart (Rush) a Charlie Benante (Anthrax) a Scott Rockenfield (Queensryche). To mi bylo asi 6 let a první, co mě na nich nejvíce fascinovalo, byly jejich obrovské sady bicích a naprosto precizní technika hry.

Také by se dalo říct, že všichni tři ve mně vzbudili touhu a chuť hrát na dva šlapáky, která se prohlubovala víc a víc v následujících letech, kdy jsem poznal další bubeníky, kteří mě velmi ovlivnili, a to byli:

• Simon Phillips
• Gene Hoglan (Death, Strapping Young Lad),
• Ed Warby (Gorefest, Ayreon),
• Mikkey Dee (King Diamond, Motorhead),
• Snowy Shaw (King Diamond, Memento Mori, Dream Evil),
• Nicholas Barker (Cradle Of Filth)
• a v neposlední řadě Mike Portnoy (Dream Theater), který pro mne pořád znamená opravdu hodně.

Potom taky všichni bubeníci, kteří hráli s tátou v kapele (nejen proto, že mě vždy jako dítě nechali hrát na svoje bicí :o)). Kromě již jmenovaných bych rád uvedl ještě dva „mladší“ bubenmistry, které poslouchám taky velmi často a kteří, dle mého názoru, poslední dobou válcují kdeco/koho: Dan Foord (Sikth) a  Jason Bowld (Pitchshifter, This Is Menace).

Všichni jmenovaní jsou pro mne velkou inspirací a dodnes denně poslouchám jejich nahrávky a koukám na jejich videa. Většina z nich jsou navíc velmi skromní  a pohodoví lidé (některé jsem měl tu čest již poznat osobně anebo skrz email) a to jsou další vlastnosti, které si na nich velmi cením. Vždy, když se mi podaří se s někým z nich setkat, případně společně „zablbnout“, dokáže mě to velmi obohatit a vždy mi to něco dá. Těžko říct, co mi kdo dal během těch let konkrétně nebo co jsem si naopak já od nich vzal poslechem jejich bubnování či sledováním jejich videí. Myslím, že na tom mají podíl oni všichni a jsem rád, že to tak je. Samozřejmě se snažím jít svou vlastní cestou, aniž bych někoho chtěl kopírovat či napodobovat – to je úplný nesmysl.

Velmi si jich všech vážím a samozřejmě, že kdybych měl vypisovat dalších X bubeníků, které obdivuji, mám rád jejich styl nebo poslouchám, asi bych psal jenom jména a jména… Snažil jsem se proto vyjmenovat jen ty základní, kteří mě provázeli svým skvělým bubnováním od dětských let a pořád mě provázejí dále. Zkrátka, měli na mě největší vliv. :o) Na závěr bych ještě rád napsal, že na světě jsou tisíce skvělých bubeníků, kteří hrají desítky různých stylů a každý styl desetkrát jinak a přesto nebo právě proto jsou každý svým způsobem originál. Rád bych připomněl, že bubnování není sport a nejde o to, kdo je lepší nebo horší nebo kdo je rychlejší nebo pomalejší (což jsou obzvláště v ČR velmi oblíbená témata). Pokud by měl někdo zájem, doporučuji poslední desku Sikth – Death of a Dead Day z letošního roku, myslím, že to stojí minimálně za poslech. :o)

Jiří Slavíček

První šok z toho, jak se dá hrát na bicí, jsem měl na konzervatoři, když jsme si s kamarády obstarali video D. Weckla: výborná technika, super zvuk atd. Ostatně se mi vždycky líbili bubeníci s dobrou technikou, měl jsem z toho hrozný mindráky, když jsem slyšel, jak jim „chodí“ ruce, nohy, hlavně v době, kdy nebyl kontakt se světem a my si sháněli jakýkoli noty a nahrávky, jak se dalo. Musím říct, že tento pocit mám stále, ale už ne tak často. Později jsem zjistil, že samoúčelná technika trochu nudí. Poslouchal jsem spoustu bubeníků, jazzových, funkových, ale zvláštní je, že jsem nikdy moc neposlouchal starý jazz. bubeníky, i když si jich vážím a mají v historii jazz. bubnování své místo. Abych byl konkrétní – mým velkým vzorem je Jack DeJohnette, má neobyčejně osobitý zvuk a hru a cvičil jsem jeho školu, která mi dost dala. P. Erskine, který podle mého názoru hrál od začátku své kariéry se stěžejními kapelami v jazzové historii a nikdy nenatočil špatnou desku!

Dál bych chtěl jmenovat bubeníky, kteří se mi líbí a závidím jim jejich osobitost – A. Nusbaum, J. T. Wats, B. Stewart, J. Baron, D. Chambers, O. Hakim, M. Katché, T. L. Carrington, S. Gadd, B. Rich samozřejmě a mnoho jiných, jež mě ovlivnili. Cvičil jsem školy J. Chapina, R. Lathama aj. A na závěr opravdový ideál? Nevím, jestli je to opravdový ideál, ale pro mě má super techniku, neuvěřitelnou invenci, nádhernej zvuk bubnů a vůbec, když hraje, tak to je k neuvěření!!! Je to Vinnie Colaiuta.

Dano Šoltis

Hraju na bubny od osmi let a od svých zhruba čtrnácti let jsem vyrůstal na Dave Wecklovi. Zaujala mě jeho technická zdatnost, zvuk bubnů a také muzika, kterou hrál. Postupem času jsem však objevoval další skvělý drummery, kteří mě hodně inspirovali, a hlavně jsem se od nich hodně naučil a pořád učím. Mezi mému srdci nejbližší patří: Vinnie Colauita, Jeff Ballard, Brian Blade, Bill Stewart, Tony Williams, Jeff Tain Watts, Jack DeJohnette a mnoho dalších. Tihle bubeníci mě před několika lety zaujali nejenom hrou, ale hlavně svým osobitým hudebním přístupem.

Všichni se autorsky podílejí na muzice nebo projektech, kterých se účastní. Pro bubeníka je nezbytné nejenom ovládat nástroj podle svých nejlepších možností, ale také by měl znát harmonii a psát hudbu. Je to dimenze, která neskutečne otevře způsob vnímání hry na bicí a může člověka velice inspirovat. Myslím si, že nejlepší způsob, jak cvičit, je samozřejmě po všech technických cvičeních také stahovat různé bubeníky, písničky stahovat na piano nebo kytaru a pak opravdu můžeš pochopit, co a proč se v tý skladbe děje. Já osobně to pořád dělám, moc mi to otevírá nové možnosti.

Také si myslím, že nejlepší je studovat hru bubeníků od 20. let minulého století jako jsou: Baby Dodds, Jo Jones, Gene Krupa, Buddy Rich, Kenny Clarke, Max Roach, Philly Joe Jones, Art Blakey a mnoho mnoho dalších. Je to skvělý základ pro hraní jakéhokoliv stylu na bubny!!! Doporučuji také sehnat si nahrávky s bubeníky jako jsou: Elvin Jones, Jimmy Cobb, Al Foster, Billy Cobham, Steve Gadd, Peter Erskine, Gary Novak, John Bonham, Joey Baron atd.. Skvělá stránka na netu je www.drummerworld.com. Tam je možnost vidět kratká videa, poznat hru mnoha bubeníků.

Martin Vajgl

Bezpečně vím, že žádná ze škol, které jsem kdy přehrál, mi nedala tolik, jako poslech a analýza reálných bubenických partů v mých začátcích. To jsou skutečné kořeny mého hraní a vše, co následovalo, byla jen více či méně úspěšná kultivace techniky a rozšiřování hudebního záběru. Začal jsem s tím jako dítě, kdy jsem si postavil soupravu z pečlivě „naladěných“ čalouněných židlí a hrál s LP a SP deskami. Snažil jsem se „krýt“ s nahraným partem bicích včetně brejků, či případných rytmických hrbolků a tedy si jej dnešním pohledem „stahoval“.

Vzpomínám si, že jsem už tenkrát řešil nejen to, co bubeník na nahrávce hraje, ale lákalo mě i docílení zvuku jeho soupravy. Mnohdy samozřejmě s velmi naivními představami, takže jsem později marně ladil bubínek tak, aby zněl jako naefektovaný buben na silně komprimované nahrávce, nebo když jsem „vyráběl“ zvuk elektrického padu podladěním a drastickým povolením struníku apod. Nicméně si myslím, že i tyhle zcestné experimenty mi později posloužily v určitém méně zatíženém pohledu na možnosti ladění a ve studiu se dodnes často podobným zhůvěřilostem za účelem dosažení „divného“ zvuku oddávám.

Absurdní je, že jsem si často z nahrávek naposlouchával i nepřesnosti, o kterých jsem tušil, že to asi není úplně „košér“, ovšem úcta k hudebnímu idolu mi velela respektovat tuto rytmickou zvláštnost. A tak jsem se vlastně nevědomky připravoval na dnešní častou otázku hry s loopem, kdy je bubeník nucen kopírovat se smyčkou její nepřesnosti a hrbolky... Šlo to tak daleko, že třeba na jednom mém tehdejším velmi oblíbeném LP Vítězslava Vávry (přátelé promiňte, bylo mi 10...) jsem okopíroval i nepřesné údery v unisonu šlapáku a virblu, které jsem považoval za Vávrův umělecký záměr-).

Velkým vzorem mi byl tehdy Petr Hejduk a troufám si tvrdit, že jít v lednu 86 na konkurs, který Olympic po jeho odchodu vyhlásil, musel bych jej (byť třináctiletý) vyhrát dokonalou interpretací Hejdukových partů do posledního úderu a pootevření hi-hatky-). Často si od těch dob říkávám: Kéž by tak schopnost vstřebávat vlivy, učit se a vyvíjet zůstávala lineární i do pozdnějšího věku-)))))) Postupem času jsem inklinoval víc a víc k jazzu, dodnes si pamatuji úžas, který ve mně vyvolala fusion hra a zvuk Wecklovy soupravy na desce Eye Of The Beholder Chicka Corey. V té době jsem také poznal nahrávky Buddy Riche, který mě v tom období také velmi inspiroval. Právě v tom období vysílali v televizi i záznam jeho koncertu z Lucerny z roku 67 (existuje mimochodem i sestřih z jeho druhého pražského zastavení v roce 84) a to byl opravdu fascinující pohled. Byl to pro mě příval výbušné divokosti, swingového tahu a neuvěřitelné techniky a nesměle jsem to všechno začal zkoušet a hledat.

Díky tehdejším (byť sporadicky vysílaným) rozhlasovým pořadům, věnovaným jazzu, jsem měl také možnost slyšet jazzrock, Billyho Cobhama, ukázky z desek Milese Davise, be-bopovou hru Elvina Jonese, Maxe Roache... To bylo pro mě náhledem do magického světa velmi prokomponovaného jazzu a feelingu, polyrytmického a kolorativního přemýšlení, všeho, co jakoby „obmalovávalo“ těžké doby. Točil jsem si vše na starý koutoučák a později na kazety. Na těchto záznamech jsem se učil chápat jazzové myšlení. Sledoval jsem dostupné časopisy s jazzovou tématikou, u nás tehdy chvilku vycházel časopis Akcent, kde stála neznámá jména jako Tony Williams, Bill Bruford, poprvé jsem se tehdy také dozvěděl o jakýchsi Rudiments... Bylo to všechno hodně intenzivní a rychlé.

A ve stejné době navíc úplně jiný soudek: desky Led Zeppelin. A tak jsem objevil další svou bubenickou ikonu, tentokrát rockovou: Johna Bonhama. Znovu jsem se pokušel přijít na kloub jeho zvuku, timingu a přemýšlení. Další stokrát poslouchanou deskou byla Dark Side Of The Moon od Pink Floyd a postupně ostatní jejich alba (často kopírovaná na kazetách, prodávaných tehdy podloudně na poloilegálních burzách za 100 a více Kčs!!!). Musím říct, že jsem velkým zastáncem Nicka Masona proti všem, kdo ho obviňují z neumětelství. Jeho rytmické „hrbolky“, překotné breaky a nedotaženosti jsou pro mě jedním ze stavebních článků a poznávacích znaků zmíněných desek P. F.

V té době u nás také pomalu kulminovala vlna heavy-metalu a to mě samozřejmě muselo zasáhnout. Sehnal jsem si druhý šlapák a začal zkoušet metalové kulomety-). I když se musím přiznat, že mě vždycky víc bavili vynalézaví a energičtí hardrockoví bubeníci jako Paice nebo Bonham, než často jednopolohoví metalisté. Nicméně pokud bych měl jmenovat někoho, kdo mě v metalu velmi zaujal, byli by to Scott Travis a Dave Lombardo. Vzpomínám si také, že mě fascinovala rychlost nohou bubeníka z Death. Jeho jméno si ale už bohužel nevybavuji. Ale to bylo až později, začátkem 90. let. Každopádně na metalu jsem se naučil pořádně se do soupravy „opřít“ a jít do hry dostatečně „fyzicky“ (pokud to odpovídá hudební situaci samozřejmě-))).

To už ale začínalo období studia na konzervatoři, kdy se ke mně dostávala ze všech stran nová a nová hudba všemožných žánrů od jazzu přes vážnou hudbu až k elektronickým experimentům a s nimi další a další jména úžasných bubeníků, jejichž výčet by nikdy nemohl být úplný. A tak to vlastně pokračuje do dneška. I dnes se nechávám jejich hrou inspirovat, i když to už není tak konkrétní a jednoznačné jako v začátcích, a těch jmen je víc a víc. Je to ostatně také jediný způsob, jak nezakrnět a sledovat nové hudební a hráčské trendy. Doufám, že jsem si zároveň vytvořil svůj určitý poznatelný styl, ve kterém se vše, co mě ovlivnilo, nějak mísí a vždy v závislosti na typu hudby vyjde na povrch určitá směs mojí hudební orientace, vlivů a názoru.

Radek Vitys Krajdl

Když jsem začínal, zhruba před patnácti lety, tak jsem měl těch idolů, ve kterých jsem se viděl, samozřejmě víc, ale dva z nich přece jenom vedou, a jsou to Dave Lombardo (Slayer) a hlavně Igor Cavalera (Sepultura). Igor mne svou image a hrou doslova oblbnul a já se oblékal podle něj a samozřejmě jsem se snažil i hrát jako on. Dokonce jsem byl tak pubertální, že jsem začal hrát s ustřiženými rukavicemi, jen abych byl jako on. Nejvíce mne na nich upoutala jejich hra na kopáky a nechápal jsem, jak dokáží hrát tak rychle. No nic, popojedem časem.

Během přibývání koncertů s mojí bývalou kapelou Mortura jsem narazil na kapelu Garbage Disposal, kde za bicími seděl člověk, který mne nejen posadil na prdel svou hrou, ale v ten okamžik mi bylo jasné, jak musím a chci hrát. Ten člověk je samozřejmě Tom Corn, který mne dodnes řídí a můj styl, co hraji, mne naučil on a za to mu patří můj velký dík. Jsem si jist, že svůj styl hry na bicí už nikdy nezměním, protože Tomášova hra mne udivuje dodnes a já mam až do konce své kariéry jasno!!!

Václav Zima

Myslím, že psát o nějakém mém konkrétním bubenickém idolu a vzoru nejde. Spíš je to o tom, kteří bubeníci mi něco dali, buď  z jejich poslechu či sledování jejich hry, anebo jen tím, že jsem s nimi mluvil o bubnování a bubnech. Takže od začátku. První, kdo mě ovlivnil, byl můj kamarád a spolužák ze základní školy, který mě k hraní na bubny přivedl, a díky němu jsem za soupravou poprvé seděl. Potom jsem se setkal s bubeníkem, který hrál u nás po zábavách s regionální kapelou, byl to takový náš místní vzor. Ukázal mi, jak držet paličky, a základní věci, co se hraní týká. Pravdou je, že jsem mu dodnes vděčný, jelikož jsem nikdy nemusel řešit držení paliček; až po letech jsem zjistil, že mě vlastně naučil klasický american grip.

Potom už přišla konzervatoř a setkání s nahrávkami Dave Weckla, o kterém se snad nemusím ani rozepisovat. Ale byla tady řada dalších: Steve Smith, Peter Erskine nebo David Garibaldi, ale hlavně Vinnie Colauita, který mě udivuje svoji univerzálností od jazzu, latiny, popu až po hodně velkej mazec s Megadeath a vše to hraje, jako kdyby snad nikdy nic jiného nehrál, jen ten konkrétní styl. V posledních letech mě zaujali i evropští bubeníci Jo Jo Mayer, Thomas Lang a Marco Minemann. A abych nezapomněl Johnny Rabb, ale ten je Američan. Také bych měl zmínit pár bubeníků, ke kterým jsem, jak se říká, vzhlížel, když jsem začínal a měl je na dosah. Jsou to Jirka Zelenka, ke kterému jsem i docházel chvilku na soukromé hodiny, a Franta Hönig. V neposlední řadě hlavně Martina Vajgla, se kterým mě pojí společná léta ve škole, přátelství a nekonečné debaty o bubnech, bubnování, učení a životě.

Samozřejmě nemohu zapomenout na své učitele Romana Vránu, prof. Mirka Kympla a prof. Miloše Veselého. A ještě bych rád zmínil také své žáky. Za deset let učitelské praxe jsem se setkal s mnoha inspiracemi právě od nich. Samozřejmě, že těch jmen by tady bylo mnohem víc, tito ale byli pro mě nejzásadnější.

(zveřejněno 17. 8. 2006)
Pro Magazín Sféry bubeníků připravil Kostka