Technické zajištění živé produkce
Ahoj kolegyně a kolegáčkové,
věřím že máte za sebou už několikero desítek hodin cvičení, že už zrohovatělá kůže na prstech nahradila mozoly a bubenická židle netlačí do zadečku. Prostě si začínáte uvědomovat svoji bubenickou deviaci a získáváte tu správnou závislost na muzice. Fungujete tedy už v nějaké kapele a máte nacvičené nějaké ty songy. Prostě přišel čas tu dřinu zúročit a poskytnout lidem. Veřejná zkouška pro pár kamarádů v temnotě sklepní zkušebny, nebo vystoupení na zahradní párty u příležitosti narozenin kamarádky, to přesně tím nemyslím. Ta chvíle, o které mluvím je regulérní vystoupení na podiu pro větší publikum. Může to být venku, uvnitř kulturního domu, kluby nebo třeba hospodského sálu, důležité je, že se tam kapela nevyhne nazvučení!
Hned na úvod je třeba rozlišovat:
Jiné principy (i očekávání výsledku) platí pro nazvučování pro živé hraní a něco úplně jiného je nazvučování studiové. Zvučení celé kapely na pódiu je de facto kompromis mezi kvalitním sejmutí nástrojů s co možná nejmenšími přeslechy mezi sebou a v kombinací s často ne ideálními akustickými podmínkami prostředí kde se hraje. Ve studiu se pracuje takřka v ideálních laboratorních podmínkách, ovšem výsledek je trvalý a ne pomíjivý jako u live hry:)
Budu psát o tom častějším, tedy o živém nazvučování.
Je třeba vědět, že zvukový mistr (zvukař) je sice externista, ale je třeba jej brát jako rovnoprávného spoluhráče. A to i naopak musí vědět i on. Každý má své úkoly a kiks každého z nich může znamenat fiasko. Virtuoz hudebník s špatným nazvučením nikdy nevynikne, stejně tak profík-genius zvukař zvučící falešné a nepřesné hraní bude vždy terčem kritiky. Proto je třeba znát odkud kam sahají pravomoce.
Platí tedy pár zásad, které je dobré vstřebat si pod kůži v absolutních začátcích:
Bubeník je rozhodně zodpovědný za svůj nástroj, jeho naladění, rozestavění a velikost sestavy.
Je častý nešvar, že se zvukař pokouší vnucovat bubeníkovi „dobré rady“, aby nehrál hlasitě, aby ten či onen tom přeladil, aby to či ono zatlumil – tak to je hloupost a je dobré dát zvukaři najevo že to či ono si děláme dle své vůle. My zase naopak nemáme právo radit zvukaři co a jak kde použít a nazvučit. Proto nemá ani smysl seznamovat tu s nejčastěji používanými typy mikrofonů pro ten který buben a činel. Snad bychom měli jen upozornit, že třeba některý mikrofon je třeba dát jinam, neboť vadí při hře. Dnes je standartním trendem používat mikrofony na klipsech chycených za ráfek, tudíž jej přesunout na jiné místo ráfku nebývá problém. Naopak problémem může být nechtěný úder paličkou do mikrofonu. Takový pak může být poškozen a zničen, neboť i obyčejným úderem paličkou do dynamického mikrofonu mu můžeme poškodit membránu která pak zkresluje a nesnímá hlavně vysoké frekvence. A cena se pohybuje v tisících za kus!!
Je velmi dobré (nejen pro bubeníka, ale celý band) poskytnout zvukaři pár dnů předem STAGE PLAN.
Je to nákres rozmístění hudebníků, jejich aparatur, ozvučovací body a jejich typy (tedy třeba kytarové kombo – mikrofon, basové kombo třeba jack linkou, klávesy stereo 2x jack) a velikost bicí soupravy!! Nemyslím ani velikosti bubnů a činelů, spíše jejich počet!!! Například 4 tomy, 2 kopáky,…. však si rozumíme:))) Zároveň nesmíme zapomenout na požadavky na odposlechové monitory. (Odposlech, monitor – je to v podstatě reproduktorová bedna na pódiu, ze které si chytáme do ucha zpěvy nebo nástroje, které na pódiu v hluku bubnů nemůžeme slyšet. I sebesehranější kapela při hře „nahlucho“ nehraje dobře. Slyšet je základem dobré souhry) Nejde o nějaké hvězdné manýry či vytahování, ale jde naopak o lepší zvuk. Zvukař pak má možnost se na kapelu lépe nachystat a nemusí vytvářet při nazvučování kompromisy z důvodu nedostatku mikrofonů, nedostatku linek v páráku, šavlí v mixu nebo monitorových cest a to se hodně odrazí na kvalitě jeho práce.
Tenhle bod je spíš pravidle slušného chování.
Sama jsem to v pozici techničky zažívala u začínajících kapel. Jde o to přijet na vystoupení v patřičném předstihu, poskládat si bicí tak jak potřebuji a odejít z pódia!! Nějaké procvičovací etudy nebo jen „machrování“ po pódiu je nepraktické a rušivé. Mějte tedy na paměti, že příprava nazvučení a zadrátování pódia (bicích zvláště) není zase taková legrace a tudíž nechme prostor zvukaři, ať si vše na naši soupravu nachystá jak potřebuje. Je dobré si domluvit čas, kdy nás bude potřebovat a trvat na zvukové zkoušce.
Zvuková zkouška. Rozhodně je nutné na ni trvat!!
Je jasné, že to při premiérovém hraní může být trochu zmatek, ale je to nutné dělat v klidu a bez nervů. Důležitá je komunikace zvukař – kapela! Pokud nevíme co a jak, nechme se vést pokyny zvukaře. Bývá pravidlem, že bicí se zvučí jako první. Pokud by některý z mikrofonů vadil v hrací zóně hráče, je poslední možnost říci to zvukaři, aby jej posunul. A zvučíme!! Zpravidla nejprve buben po bubnu. Mějme na paměti, že je dobré bouchat konkrétní, vyrovnané a hlavně osamocené jednotlivé údery tak, aby se mohl zvukař zodpovědně postarat o jejich kvalitní zesílení, včetně srovnání se hallem (ozvěnou) v prázdném sále. Hrát série ran, či hrát na jiný buben je nejen nekázeň, ale hlavně je to na úkor pozdějšího zvukového výsledku.
Po nazvučení jednotlivých bubnů ještě musí dojít k srovnání zvukových poměrů celé soupravy.
Vyžaduje se tedy jednoduchý pattern na celou sadu! I tvrdý metalový sypač by si měl odpustit nějaké drsné a rychlé nářezy a pěkně si „bum-čvachtat“ někde v 90-120 bpm. Na závěr zvukovky by se rozhodně nemělo zapomenout na monitory (odposlechy). Kapela by měla zahrát jako celek nejlépe třeba jen kousek skladby, kde se projeví všechny nástroje i vokály. Jako bubeníci zpravidla vyžadujeme svoji monitorovou cestu a tudíž máme možnost si do ní dát pustit cokoliv a jakkoliv hlasitě. A to se nejlépe nastaví právě v téhle fázi zvukové zkoušky, kdy celá kapela hraje. Později už to jde jen těžko nějak vylepšit.
Nezapomeňme však, že hluk publika, únava a jiné průběhu produkce otupují smysly a tak odposlech jakoby slábne!!! Po zvukové zkoušce (a nebojme se ji natahovat dokud nebude vše nastaveno dle představ všech) je dobré podium opustit a jít se těšit na první posluchače a na blížící se úvod produkce.
Triggery, moduly a sekvencery
Tenhle bod není určen pro všechny, jen pouze pro ty, kteří preferují zvuk bicích tvořen elektronickou cestou a nebo akustický zvuk obohacují o elektronickou složku.
Na rozdíl od mikrofonů, které jsou majetkem a záležitostí zvukaře, jsou triggery a vše s tím související záležitostí muzikanta!! Zvukaři do Stage planu pouze vyznačte že bude použit modul a jak jej může zapojit (zpravidla stereo jack, nebo 2x mono jack, někdy možná i XLR canon konektor). Napájení čehokoliv na podiu (klávesy, efekty, komba, moduly, adaptéry,….) řešte po dohodě se zvukařem z jím rozvedených zásuvek!! I když podium může disponovat rozvodem ve zdi s funkčními zásuvkami 230V/50Hz, může jít o jiný zásuvkový okruh elektroinstalace a rozdílné zemnící potenciály okruhů při napájení komponentů akustického řetězce pak může působit nepříjemný brum!!!
Mějme na paměti, že zvuk na podiu je úplně něco jiného než zvuk v sále.
Nepropadejme tedy euforii či depresi, když slyšíme hodně dobře nebo naopak hodně zle. To co ve výsledku „leze ven“ mezi lidi lze poznat jen z nahrávky (i tu je možné zpravidla u zvukaře domluvit) ale i ta je ochuzena o některé akustické přezvuky sálu. Snad těchto pár základních bodů a postřehů pomůže někomu z vás v úvodu jistě slibné bubenické kariéry, stát se profíkem, alespoň co do chování a přístupu k věci.
Pokud tu někdo něco postrádá, dejte mi vědět, pokusím se dle možností doplňovat….
Monďa