Rozhovor s Michalem Fišerem, bubeníkem skupiny Eggnoise
z 16. 4. 2007
Eggnoise je kapela, která se vymyká. Její hudba je groovy, funky, občas disco, občas swing, prog-rock a vyšší populár, to vše v neustálé interakci, ve hře těch nejnečekanějších souvislostí. Kapela se vymyká i precizním přístupem, s jakým to všechno vytváří a předkládá veřejnosti - to jest i přístupem, s jakým si vybírá muzikanty. O konkursu na místo bubeníka se před časem mezi pražskou bubenickou populací docela vědělo. V Eggnoise nakonec bubnuje Michal Fišer, jehož dravý i zcela spolehlivý beat podle mého názoru rozhodně stojí za pozornost. A tak mě napadlo, že by mohl být vhodným objektem rozhovoru pro Magazín Sféry bubeníků, jakožto tzv. „poloamatér“ v tom nejlepším slova smyslu. Zmíněnou kategorii poloamatérů/poloprofesionálů média vesměs pomíjejí (snad s výjimkou několika „zasloužilých legend“). Eggnoise je jedním z příkladů, dokazujících, že i zde se odehrává mnohé. Tak tomu koukněme pod pokličku, z pohledu bubeníka, v historicky prvním rozhovoru, který vznikl exkluzivně pro nás!
Kostka: Tys přišel do Eggnoise vlastně docela nedávno.
Michal Fišer: Zhruba před rokem.
Tak pojďme rovnou k tomu konkursu. O něm se samozřejmě na Sféře šustlo...
O tom já nejsem schopen říct nic, než že jsem se toho prostě zúčastnil... Já jsem ani nevěděl, že to je konkurs. Jednou jsem přišel na jejich zkoušku a nebral jsem to vysloveně jako nějakej konkurs, kde se mně budou klepat prsty...
Znal´s někoho z kapely...
Neznal. Vlastně, paradoxně jsem znal bubeníka, co tam byl přede mnou, Honzu Malýho. My jsme spolu chodili do školy a seděli jsme spolu v lavici.
Takže jsi dostal nahrávky, párkrát sis k tomu zkusil něco vymyslet a pak jsi šel s kůží na trh. Musel´s být ale už aspoň dvacátej v pořadí. Pro mě bylo úplně neuvěřitelný, jak velkoryse pojala tahle kapela konkurs na bubeníka. To v těchle poloamatérskejch podmínkách není vůbec zvykem.
Je to pravda. Je to zvláštní a je to možná až nepřirozený, jaký jsou v této kapele očekávání od rytmiky. To tam pociťuješ každou chvilku – že všechno, ten základ, jestli to funguje nebo nefunguje, ten důvod se hledá v rytmice.
Hledá se viník.
Nevím, jestli by se to takhle mělo ventilovat... ale častokrát to tak je.
Možná dost humorný srovnání: když člověk občas čte rozhovory se Zappovejma bubeníkama, tak tam zpravidla nechybí dotaz, jak probíhal konkurs u Franka. A oni tam líčej slušný zběsilosti. Možná jakási paralela s Eggnoise, nejen ohledně těch lichých tajmů, existuje. Takže, mohl bys podle svýho dojmu odpovědět, co těm druhým nepřijatým chybělo a tobě ne?
To fakt nevím... Hudba Eggnoise je hrozně zrádná. Člověk si toho nemusí všimnout, když si to jen tak poslechne. Když se soustředíš moc, hledáš vychytávky tam, kde vůbec nejsou. Vzpomínám si na jednu věc. To je docela zajímavý. V jedný písni, kterou jsem před tím konkursem dostal, je zpomalení. A já, jak jsem to poslouchal a věděl jsem, že ta kapela to nemá jen tak jednoduchý a že je schopná hrát lichý takty, tak jsem si napočítal, že to je šest dob do pěti. Základní takt byl čtyřdobej a do něj jakoby ve velkejch triolách bylo šest dob. A pak se změnil v pětidobej, takže těch šest dob úměrně tomu roztáhli. Já jsem si to spočítal a říkal jsem si, tyjo, to jsou borci, že to takhle zahrajou. To snad ani není možný. No ale co se dá dělat. Tak jsem se to teda naučil a říkám, kluci, to je šest do pěti, že jo? A oni, co blbneš? To je obyčejný zpomalení.
Eggnoise je vlastně jakási příčka, která vystupuje z tý amatérský a snad i poloamatérský úrovně, je to kapela, která si buduje tvář a má svoje charisma, to znamená, že být u ní bubeníkem určitě není k zahození a asi to nebude špatnej pocit. Jak to vypadá: když vznikne písnička, co je od tebe požadováno? Do jaký míry je to přesně předepsaný, do jaké míry máš prostor...
Není to tak, že bys přišel a jakejkoli tvůj nápad byl schválenej, spíš naopak. U realizace takové písničky je účelem splnit představu autora. A to je někdy úplně nemožný.
Autoři jsou ti dva Ondřejové, frontmani?
Jo, kytarista s klávesistou jsou víceméně frontmani, ani jeden není víc nebo míň vepředu, jsou spíš takovej tvůrčí tým. A trefit se do představy jednoho nebo druhýho je náročný, protože oni ti neřeknou, co chtěj, anebo to, co ti na začátku řeknou, může být nakonec úplně jinak. V začátku je představa jenom u toho autora a k tobě ani nemůže dojít jinak než po několika zkouškách a neustálým přibližování k té pravé podobě. Dřív do toho vplynout nejde. Bohužel nejde ten proces otočit.
Co ti teda pro nácvik dají k dispozici?
Já vyžaduju aspoň notovej zápis melodickejch nástrojů – aby ses měl čeho chytat. Oni ti neřeknou, tady máš bubenický noty. To nemůžu chtít. Stačí, když ti daj melodickej zápis nějakýho vůdčího nástroje, to už se ti ta písnička daleko líp představuje. Co tam hrát, je potom záležitost takových pěti, šesti zkoušek. Na jedný je to třeba dobrý, na druhý už to zase není ono a takhle to jde, až se třeba napošestý všichni shodnou, že už to dejme tomu docela jde... Vzhledem k tomu, že předtím jsem byl třeba zvyklej na jedný zkoušce zahrát nebo nacvičit deset písniček, je to hodně velkej nezvyk. Bubeník v Eggnoise se každopádně musí vyznačovat dostatečnou trpělivostí. Které já občas pozbývám, někdy to na těch zkouškách prostě už neunesu. Protože, i když doufám, že to tak není, tak si to prostě někdy beru osobně. To je jasný.
Ale dyť hoši určitě sami vědí, že kladou nároky dost vysoký.
Proto říkám, že doufám, že to nemyslej osobně. Voni tam viděj spíš ty bubny než mě. Je to něco jako pes, když ho mlátíš novinama: nejde po tobě, ale jde po těch novinách... Jinak hrát tuhle hudbu je super. Je náročná, musíš dávat pozor, co se děje, a v tom momentě si za bicíma připadáš jako bubeník. Ta muzika je nesmírně emočně nabitá. Kluci maj velice jasnou představu, jak to má vypadat. Ale to, jak tam dojít, je někdy hodně složitý a mnohdy až úmorný. Prostě vím, že než přijít s jednou jasnou verzí, je lepší přinést třeba pět variant, aby si mohli vybrat, a na základě toho to pak krystalizuje a krystalizuje. Bicí v písních vznikaj úplně nejdýl ze všeho.
Protože jsou pro ně asi konkrétně nejmíň představitelný. Ostatní nástroje mají jasnou linku, jasnou frázi. Domluva s nebubeníkem, kterej má nějaký nároky na bubenickej part, je prostě náročná, žejo.
Je to náročný. Jestli si člověk o sobě myslí, že jeho hra je, jak má být, a jinak to bejt nemůže, tak tam asi nemůže hrát. Musíš se prostě smířit s tím, že tvoje představa, co tam hrát, je a priori špatná... (Smích.)
Dobře si tě vychovali.
Opravdu nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju, ale je to prostě tak, je to realita! Hrát v Eggnoise není jednoduchý. Všichni, kdo tam hráli, mi to myslím můžou potvrdit: je to nevšední kapela, která klade nevšední nároky. Je to kapela tvůrčí, což vyžadujou i po tobě, to mně možná dělá taky občas problémy. Protože jsem naučenej, že čača je čača, rumba je rumba, čtyři jsou čtyři...
Kdežto tady se všechny jistoty rozpadají.
Je to tak. Jsem zvyklej, že když mi dáš noty, kde bude dvacet taktů rock, bigbít, pak přejdeš do latiny, tak to prostě zahraješ, jak to má bejt. Ale tady je to jinak. Musíš hrát to, co nikdo před tebou nepopsal: prostě tvořit od nuly. Na druhou stranu máš zase omezenej prostor pro nějakej větší rozmach. Což je logický – musí to fungovat dohromady.
Takže to, co ve výsledku na bubny hraješ, je pečlivě a striktně daný? Nebo máš nějakej prostor k momentální „improvizaci“, nebo řekněme spíš variabilní výplni?
Je minimální. Málokterá muzika je taková, kde by se bubeník mohl naplno realizovat. A v sedmi lidech? To opravdu asi objektivně nelze. Když hraješ v triu – když hraje Weckl s basistou a pianistou, pak chápu. A navíc všichni maj ten rytmus úplně pod prdelí. Nikdo z nich ani jednou nenastoupí na první dobu, a přitom všichni věděj, kde to je. Weckl si tam dělá, co chce, a oni jenom... (Smajlík suverénního flegmatického basáka.) Tak pak si můžeš dovolit leccos.
Kdežto tohle je prokomponovanější muzika.
Někdy se to blíží až vážný hudbě nebo podobným prokomponovaným tvarům.
Jak často máte zkoušky? Víc než jednou týdně?
Jednou týdně, víckrát se nesejdeme. Snažíme se to prokládat rytmickejma zkouškama, protože si sebekriticky přiznáváme, že ty naše čtyři jsou od nás v rytmice prostě amatérský. Není to věc někoho z nás zvlášť, ale celku. Takže pilujeme groovy, pilujeme „čtyři“. Výsledek v rytmice není takovej, jakej bysme chtěli. Sehráváme se pořád, Honza na basu je v Eggnoise čtvrt roku, možná už skoro půl, potřebujeme si na sebe zvyknout. Pořád máme co zlepšovat.
Přes všechny svoje sympatie cítím u týhle kapely trochu rozpor. Zdá se mi, že jste se úplně nerozhodli o tom, jestli chcete jít přímo do lidí, anebo jestli si chcete plnit svoje muzikantský sny. Zdá se mi, že oboje dvoje je tam namíchaný, ale nejsem si jistej, jestli tenhle druh koktejlu může mít tu pravou sílu.
Je tam znát snaha udělat písničku, která není jednoduchá, která je pro muzikanty přitažlivá, zábavná – a jde o to, nakolik je publikum schopný to snést.
Těžko pak říct, pro jaký publikum to vlastně je. Protože když tam přijde takovej ten většinovej fanoušek, kterej si chce zahopsat, tak si sice zahopsá – protože muzika je to našlápnutá – ale občas je, řekněme, u toho hopsání zmatenej. Když tam přijde sofistikovanější posluchač, kterej by si třeba radši sedl a poslouchal, nevyžívá se v tlačenici a tak dál, tak si taky úplně na svý nepřijde.
Já osobně se cejtím líp, když lidi zaujatě poslouchají a hodně tleskaj a spíš muziku prožívají z tý židle, než když bezhlavě tancujou. Občas jsou tam lichý takty nebo ubraná osmina a to je potom celkem legrace, jak lidi reagujou. Na všechno prostě tancovat nelze.
A přitom některý písničky jsou docela přímočarý.
Jo, jasně, některý písničky jsou rozhodně přímočařejší než ty nepřímočarý...
V téhle dvojakosti bych viděl riziko. Je to nevděčný, protože se pak může stát, že ani jedna strana nebude uspokojená úplně. Z mýho hlediska by bylo sympatičtější, kdybyste se vykašlali na nějakou masovost a přiznali naplno, že jste menšinová kapela.
Hm, tam ale fakt není ambice být masovou kapelou. Rozhodně nikdo z nás nesní o tom, že vyprodá velkou Lucernu. Eggnoise sluší spíš kluby, jako Akropolis, Stará pekárna…
Tam jsem vás viděl poprvé, respektive tehdy ještě bez tebe. Dost mě tehdy ta hudba potěšila, takže mě zajímalo vás aspoň zpovzdálí sledovat a byl jsem teď právě v Akropoli, když jste křtili to nový cédéčko.
Aha. To je deska, kterou jsme teď vydali na vlastní náklad.
A to bylo proč?
Byly tam smluvní problémy, tahanice o práva, nikdy jsem se po tom nepídil. Takže teď se to vydalo na vlastní náklad, což má hodně pozitiv, ale i hodně velký riziko, který je evidentní: návratnost nákladů. Cédéčko vznikalo dlouho a myslím, že znalec a vlastně i neznalec pozná, že jeho kvalita ve smyslu celkovýho provedení je opravdu vysoká. Bylo míchaný v Soundsquaru, něco bylo točený v Sonu, třeba právě bubny. Podíleli se na tom zajímaví bubeníci jako Marcel Buntaj, Vláďa Pecha, Honza Malý...
Bylo vás na to tolik?
Jo, protože každá písnička je zpracovaná jiným producentem. Podle toho se v nich objevuje celá řada hostů... Holt jsme chtěli mít hezkou a pestrou desku, tak jsme se trošku rozšoupli a věříme, že se lidem bude líbit a budou ji kupovat. Dostat se do distribuce taky není jen tak, takže spoléháme spíš na koncerty, že občas něco prodáme tam.
Přemýšlíš o sobě jako o náročnějším bubeníkovi, kterýmu nestačí hrát jenom na čtyři, ale vyžívá se třeba i v různých lichých taktech?
Určitě. Když jsem dělal školu, tak jsem byl možná i známej svou posedlostí Wecklem a opravdu jsem ho cvičil. Všechny wecklovský učebnice včetně těch free sól, kde jsou psaný úplně neskutečný věci a když se na to na první pohled podíváš, tak si řekneš, že to nemá cenu hrát.
Dá se teda říct, žes vyšel spíš od určitýho bubeníka než od určitýho stylu muziky?
Ten Weckl mě určitě hodně ovlivnil. Čím jsem absolvoval na Ježkárně, byla práce o něm. Rozebral jsem jednotlivý brejky, to, čím se vyznačuje. Vytáhl jsem to nejopakovanější a to, co vlastně dělá Weckla Wecklem. Snažil jsem se to vystihnout. Jiná věc je, jestli se mi to povedlo. Ale tím, že jsem opravdu poctivě jeho školy přehrál – a to několikrát – tak si myslím, že toho Weckla znám. Dokonce jsem měl takovej záměr, že bych to přeložil do angličtiny a poslal samotnýmu Wecklovi na konzultaci. Teď, co jsem ze školy pryč a trošku šidím to cvičení, tak už jsem z toho malinko vypadl – a zároveň se toho snažím cíleně zbavit. Hodně svý hraní přecpávám, vím to o sobě. Takže se snažím toho Weckla ze sebe oklepat. Chtěl bych se naučit hrát jednoduše a efektivně, myslím si, že mi to pořád nejde. Je to jedna věc, která je mi vyčítána, třeba v Eggnoise.
Jeden mladej perspektivní bubeník se sklony ke kibicování mi tohle o tobě říkal taky. Ale já se s ním úplně ztotožnit nemůžu, přinejmenším mně pořád přijde, že to není na úkor celkovýho tahu a přehlednosti. Pořád to zapadá do toku tý muziky.
Já se to snažím omezovat, snažím se hrát co nejmíň. Kolikrát si říkám, tyjo, přidal bych tam ještě tohle a tamhleto... Ale ne: bum čvacht! Ono se taky jedná o to, že v kapele je sedm lidí. A jde o to, aby sedm lidí nastoupilo přesně na tu jednu. Já to chápu: nemůže to být kapele na škodu. A když máš ještě pódium se špatným zvukem a nejseš schopnej to slyšet tak dobře...
Kdes všude hrál, než jsi přišel do Eggnoise? Byly to kapely příbuznýho zaměření, nebo jsi začínal na sprostým bigbítu, přímočařejší muzice...
Kde jsem hodně hrál a pořád hraju a moc na to nejsem pyšnej – samozřejmě je to záležitost úhlu pohledu – zábavový, plesový kapely, kde hraješ od každýho trochu, od jazzu až po debilní Kabáty.
Tam se ale zas skvěle vyhraješ a naučíš.
Jo, navíc tady v tý branži jsem se setkal s výbornejma jazzovejma muzikantama. Pak jsem prošel mnoha různýma jazzovejma kapelama...
Hrál jsi vždycky čistokrevnej jazz?
Musím říct, že jsem k jazzu nikdy tak nějak stoprocentně nepřilnul, spíš jsem na groovy a rovný rytmy. Ty čtyři pravý swingový doby, to nikdy nebyl můj cup of tea. Bavilo mě to, ale nikdy jsem nedosáh takový úrovně, abych sám sebe označil za jazzmana. Na Ježkárně jsme měli kapelu Nedaba, kde byli opravdu skvělí muzikanti a která myslím ještě v nějakým jiným složení funguje. Hrál jsem ve spoustě dalších podobných kapel, ale jejich jména asi ani nemá smysl říkat, protože nikdy neprosluly, i když se tam taky kolikrát sešli výborní hráči.
Spíš jde o vývoj tvýho hudebního myšlení – od čeho všeho jsi postupně ukous...
Když se teda bavíme o vývoji, tak první kapela, s kterou jsem hrál, byla punková.
To jsem chtěl slyšet!
Potom už jsem se snažil o nějakej ten jazzrock, na úplně laický úrovni, pak reggae, funky, a tak dál.
Jaká je teda přesně tvoje průprava? Říkal jsi, že máš Ježkárnu. Jak dlouho hraješ? Kolik máš nacvičeno? A tak.
Hraju asi od patnácti, po gymplu jsem udělal přijímačky. A potom jsem strávil šest let na Ježkárně, kde jsem, musím říct, poctivě cvičil.
Takže před Ježkárnou jsi hrál asi jak dlouho?
Tak dva roky.
A pak ses hned dostal.
Já jsem měl před Ježkárnou dobrýho učitele – musím pochválit Lukáše Buka z Lysý nad Labem, odkud pocházím i já. Ten mě naučil spoustu věcí, výborně mě připravil. Pak jsem byl jeden z prvních žáků Žižky mladšího, kterej vlastně se mnou začal učit, se mnou začala jeho učitelská dráha na Ježkárně a já jsem byl jeho první absolvent. Tahle spolupráce byla hodně fajn. Vždycky mi ve všem vyšel vstříc. Všechno bylo na základě nějaký dohody. Na to, co jsem chtěl hrát já, byl jeho názor většinou stejnej, ale zase ode mě chtěl i takový míň zábavný věci, viz třeba elementární rytmus. Vím, že na tom hodně lpí, ale zpětně musím říct, že je nutný to umět. To je taková knížečka od Metoda Doležila, kde máš ty elementy, skupinky not, třeba je tam stránka věnovaná osminovým taktům, čtyřčtvrťovým, plus nějaký pararytmy, sedm do čtyř, pět do osmi... Člověk, kterej chce přijít do nějakýho orchestru, tak by měl noty umět. A tohle mu hodně pomůže.
Jakej druh materiálů, si myslíš, ti dal víc než jinej? Jestli to takhle můžeš říct.
Jo. Určitě můžu říct, že co mě ze začátku strašně bavilo a co jsem od začátku cejtil, že mi hodně pomáhá, byly Paradiddly od Veselýho, který jsem od začátku do konce pečlivě přehrál.
I s rozkladama na soupravu...
No jasně, tam na konci už to ani jinak nejde. Tam máš přímo vyznačený, do čeho bouchnout. Pak samozřejmě všechny ty Wecklovy knížky jsou hrozně užitečný v tom, že ti ukážou, jaký fóry vůbec lze na soupravu udělat. Tam jde toho spoustu okopírovat, spoustu pochytit a já si myslím, že jsem tím nasáknul hodně. Možná až příliš. Ne že bych byl tak dobrej jako Weckl, ale je znát, že se o to nějak snažím... je to z mojí hry asi hodně patrný. Přehrál jsem toho spousty. Všechny díly Agostiniho.
Ou.
To jsou čtyři tlustý knížky.
Není jich dokonce pět?
Možná pět, je to možný. Na to, jak jsou ty učebnice starý, to není vůbec jednoduchý, většinou jsou tam udaný i tempa, ve kterých to máš zahrát...
Já vím, já vím. Já obehrávám už asi dva roky jedno jediný cvičení ze začátku dvojky a pořád to zdaleka není dobrý.
Pak všechny Chamberse. Hakima, Cobhama, Garibaldiho, dobrá je hlavně jeho škola funky groovů. Přehrál jsem i rockovýho – nebo skoro metalovýho – Bisonetta. To bylo kolikrát na pousmání, protože ty jeho písničky nejsou úplně košer, ale taky je dobrý si ho do nějakýho bigbítu zahrát. To jsou všechno školy s cédéčkem. Ještě Simona Phillipse, taky rocková škola, dost náročná, tam jsou právě hodně lichý takty. Tuzara, Vajgla...
Tys přehrál Vajglovy Etudy pro malý buben? Tam už je laťka hodně vysoko.
Záleží na tom, v jakejch tempech to zahraješ. V tempech, co tam jsou napsaný, je většinou schůdný to zahrát. Já jsem se těm předepsaným tempům tak úplně nevěnoval a snažil jsem se to zahrát co nejrychleji. V rychlejších tempech je to už opravdu hodně náročný. Pak všechny Veselý. Teď jsem si koupil nový vydání jeho Koordinace, který je super. Čumím jak blázen, kam se to posunulo z tý starý, původní Koordinace. Ta nová je o sto procent lepší a o sto procent zábavnější. Taky jsem si koupil úžasnou novou učebnici: u nás poměrně neznámej anglickej bubeník, Gary Gratton. Výborný groovy, výborný fóry. Plánuju se teď do toho pustit, ale už na to nemám čas – ani motivaci. Ta motivace mně chybí. Abys ty fóry měl vůbec kde použít. Na konzervatoři mě pořád hnal nějakej ten vnitřní motor, konkurence mezi spolužákama, a tak. Teď už ho postrádám, protože povětšinou ti stačí umět nějaký ty základní doprovody...
No a kolik hodin jsi cvičil? S takovou jsi asi nemohl dělat téměř nic jinýho.
Ne, cvičil jsem povětšinou tak ty tři hodiny denně. Takovej normální průměr. Ani jsem nemoh víc, protože jsem ještě dělal vysokou školu. Takže jsem neměl na víc prostor.
Zároveň s Ježkárnou?
Jo. Takže jsem neměl čas. Teď si zpětně říkám, že už bych takhle dlouho cvičit nemoh.
Už máš nacvičeno.
To si nemyslím. Každou chvilku zjistím, že už zas něco neumím, co jsem dřív uměl. Ale už se mi moc nechce. Přesto se snažím udržovat, denně si hodinku zabouchám, třeba doma na sítě. Na stránkách Vic Firthu jsem našel opravdu výborný cvičení na rudimenty, na ty elementy, snažím se to trénovat každej den. Je to opravdu geniálně udělaný na stupně dokonalosti podle temp. Máš asi pět různejch úrovní, od té nejmenší až po tu, kam se máš dostat. Když se dostaneš na hranici tý jejich, jak oni říkaj, diamantový obtížnosti, tak seš borec a nemůže to snad nikdo zpochybnit. Protože to jsou fakt tak náročný tempa... Tím, že jsou tam ty levely takhle rozepsaný, je to strašně motivující. Napíšeš si jeden den, kam ses dostal, druhej den se tam zase snažíš dohrabat. Tyhle věci jsou hrozně motivující.
Učíš?
Dřív, ještě při studiu, jsem učil normálně v hudebce, ale teď na to nemám čas a ani se mi do toho moc nechce, protože když už ten žák ke mně chodí, tak se vždycky hrozně snažím mu něco předat. Pokud ta zpětná vazba chybí a on na to prdí, tak to mě nebaví.
S poctivým zažraným přístupem ses prostě při svým učení nesetkal tak často, aby sis řek, že to má smysl.
Tak. Chodí ke mně ještě jeden kluk, co ke mně dřív chodil do hudebky. Ale nikoho jinýho už nechci, beru to už spíš jako výjimku. Nechci učit. Na to to beru příliš vážně a hrozně mě mrzí, když na to ten člověk kašle. Když do toho vložíš ten čas a energii a druhou hodinu vidíš, že ten člověk ani nesedl za bubny?
Myslel´s někdy na to, že to jednou dotáhneš do bodu, v kterým se budeš hudbou živit? Měl´s někdy takovýhle ideály, třeba na tý Ježkárně?
Ne, nikdy ne. Proto jsem studoval ještě vysokou školu, abych se živil něčím rozumným a dovolil si hrát to, co mě baví. Já vlastně pracuju proto, abych mohl hrát zadarmo. Takhle se to dá říct. Bylo by to příjemný. Často si jdu zahrát gastrojazz na nějakej raut, kde to nikdo neposlouchá a děláš tam kulisu. Ale dycky si pěkně zahraješ a ještě dostaneš celkem rozumně zaplaceno. Stává se to, žejo. Ale je to tak nevyzpytatelný zaměstnání, že bych to trvale dělat nechtěl. Rýsovaly se jakýsi vrátka, jak si tím vydělávat: muzikály a takhle, ale víš co, každej večer se tahat s bubnama, přijet domů utahanej, chceš taky vést nějakej osobní život... Asi by to nešlo. Tak jsem to vždycky chápal, moje představa byla od začátku takováhle.
To je fajn. Tos asi ale v tomhle svým názoru musel být na Ježkárně docela osamělej, ne?
Určitě jsem byl na Ježkárně asi jedinej, kterej čet o přestávkách Hospodářský noviny. No, asi jsem nebyl takovej standardní produkt tý školy.
Bývá asi zvykem, že už na škole má člověk kšefty a pak se to rozjede, když vyjde ven. Není to jenom výsada Ježkárny, ani muzikantských škol, ale uměleckejch škol vůbec, že to umění se občas lehce vytrácí ve prospěch toho kšeftu.
To nedokážu posoudit. Můžu ale říct, že jsem si tu školu naprosto užil. Bral jsem to tak, že je to moje volnočasová aktivita a o to víc jsem si toho vážil. Když jsem přišel z ekonomky, kde do mě hustili nějaký věci, který mě občas hodně nezajímaly a dá se říct, že jsem je polykal z donucení, tak jsem si pak vychutnal ty dějiny hudby, dějiny kultury...
V tomhle směru jste na tom vlastně v Eggnoise asi všichni stejně: vyděláváte si po straně něčím jiným, abyste mohli dělat hudbu podle sebe.
Je to tak a je to asi ideální stav, protože profesionálního muzikanta v takovýhle kapele neudržíš.
Rozhovor pro Magazín Sféry bubeníků připravil Kostka
Zajímavé odkazy:
http://www.eggnoise.cz (Oficiální stránky kapely Eggnoise)
http://www.myspace.com/eggnoiseband (Čtyři ukázky z nového alba skupiny)
http://nedaba.sweb.cz (Stránky kapely Nedaba)
Diskuse k textu:[[phpBB?forumnr=81&topicnr=3879&postcount=200]]