ANKETNÍ SERIÁL Sféry bubeníků – otázka sedmá:
Sólo
Máte rád sólování? Je podle vás bubeník spíš postranní, doprovodný hráč, nebo může být sólistou podobně jako kterýkoli jiný hráč v kapele či orchestru? Historie i současnost bubnování zná samozřejmě celou řadu přístupů. O Jeffu Porcarovi se traduje, že sveřepě odmítal i nejdrobnější sólo v rámci skladby, zároveň těžko hledat bubeníka s legendárnějším groovem. Dave Weckl v podstatě sóluje i v rámci doprovodu za běhu písně. Co je vám bližší a proč?
Pokud (alespoň trochu) sólujete, přistupujete k sólu jako k malé skladbě uvnitř větší skladby – hledíte vědomě na jeho výstavbu? Nebo spíš barevně vyplňujete vyhrazený prostor? Jak chápete funkci bubenického sóla (krom upozornění posluchače, že za bubny sedíte právě VY)? Nacvičujete svá sóla předem, nebo se na koncertě či ve studiu necháte unášet momentální inspirací a překvapujete sami sebe? Ve své odpovědi pochopitelně můžete přihlédnout k specifikům stylu, který převážně hrajete.
Pepa Cigánek
Ano, mám rád sólování - není nad lahodný zvuk samostatně znějících bicích! Bubeník není nikdy postranní hráč, doprovodný hráč může být a sólista samozřejmě je. Přístup k sólu, to je ta správná věc. U mě je to o náladě, vyloženě upřednostňuju, co slina na jazyk přinese. I když na sobě pozoruju, že mi skáčou v sólech určitý věci ve stejnou dobu, tak nějak přibližně, špatně se o tom mluví, je to přece jen improvizace.
Jinak je to v prostoru časově neomezeném a jinak ve flákotě, kdy se musíš vlízt do určitýho počtu taktů. Dobře si to načasovat, nagradovat a - skončit! Pamatuju si na jednu věc, je to už naštěstí dávno: nechal jsem se "ubít" jedním člověkem, se kterým jsem hrával, a to tím, že tvrdil, že se sóla na bicí už nenosí. Já pako skoro dva roky do bigbítu neprdnul ani jedno sólo, vytvořil se mi nevědomky v palici blok, na kterým jsem musel zapracovat! S tím člověkem už nehraju! Ještě štěstí, že jsem v té době nehrál jenom bigbít! No a jestli Dave nebo Jeff? Weckl, modla má!
Dan Dlouhý
Nevím, jestli jsem v tomto případě správným adeptem na smysluplnou odpověď, protože náplní mé práce je skoro pořád sólování. Dělám soudobou vážnou hudbu pro bicí nástroje, a to buď sólové koncerty, nebo v rámci mého souboru DAMA DAMA i jiných seskupení, kde je jak sólových skladeb, tak sólových pasáží v rámci kompozice pro více hráčů mnoho. Pokud občas hostuji v rámci nějakého jiného hudebního žánru, zasóluji si rád, pokud je na to v hudbě prostor.
Na výstavbu sóla hledím vždycky, protože mi to jako skladateli nedá - sólo musí nejen vycházet ze stylu hudby, ale taky ze svého místa v rámci skladby (pokud má být sólo například výrazový vrchol na konci poslední skladby před přestávkou, musí být po stránce hustoty, techniky i dynamiky skutečně vrcholné, jinak celá společně pracně budovaná atmosféra "spadne"). Při sólování nemyslím vůbec na nějakou exhibici - člověk má prostě radost z bohatšího hraní a to, že sólo jsem nahrával nebo hrál právě já, se posluchač mnohdy ani nedozví. Sóla předem nenacvičuji a snažím se je nehrát nikdy stejně - např. na skoro měsíčním turné s jedním muzikálem jsem záměrně hrál sólo na konga každý jinak nejen na představeních, ale i na zvukové zkoušce, aby to bavilo mě i spoluhráče.
Lukáš Doksanský
Mám radši doprovázení než sólování, ale chápu, že pro lidi může bejt (je) sólo na bicí zajímavý, a tak se pokouším i o to. Bubeník je podle mě v každým případě především doprovodnej hráč. Existuje ale i spousta bubeníků, který umí hrát neuvěřitelně složitě, a přesto plní funkci doprovodu. V opačným případě je to samozřejmě katastrofa :-) K samostatnýmu sólu se snažím samozřejmě přistupovat jako ke skladbě. Většinou mám připravený nějaký schéma, co se asi bude dít. Ostatní už je pak jen improvizace. Někdy nedodržím ani schéma a děj se vůle boží :-).
Pokud mám hrát sólo v nějaký skladbě, tak se snažím vycházet z ní, ale myslím, že to není podmínkou, a tak to taky někdy nedodržím. Celý sóla dopředu moc nenacvičuju, protože je to hrozná dřina Hraju čtyř až osmitaktový improvizace v různejch tempech, který střídám s beglajtem a abych procvičoval hlavu. Je to pro ni uplně jinej režim, než hraní připravenejch věcí. Jinak se převážně radši věnuju cvičení koordinace a techniky.
Tomáš Kašpar
Hraní sól se nevyhýbám, přistupuju k tomu podle toho, o jaký typ hudby se jedná, takže někdy je to naprostá improvizace, někdy mám vystavěný pevný body, kolem kterých různě „blbnu“, a někdy se jedná v podstatě o předem vymyšlenou věc, ale to už jde spíše o skladbu pro bicí, než o běžný sólo. Tady zmíním třeba moje sólo Mobilis in Mobili, který je postavený na formě zrcadlové sonátové formy v kombinaci s variačním rondem. Hodně jsem tu pracoval způsobem, který se užívá v kompozici klasický hudby, takže něco jako Terry Bozzio.
Jinak se mi hodně líbí, jak sóluje Virgil Donati, je to strašně náročnej způsob hraní na rychlost myšlení (o technice nemluvě) a právě v tomhle fofru v hlavě cítím při sólech největší adrenalin!! (ale sám k tomu mám hodně daleko). A musí to vždy mít muzikantskej vtip, což u Virgila je, ale není např. u Langa, u kterýho postrádám i spoustu jinejch důležitejch věcí. Dál se mi líbí sóla od Weckla, Phillipse, Chamberse a spousty dalších dobrejch týpků, protože to jsou hlavně muzikanti, co neřešej techniku, ale nápad!
Roman Lomtadze
Proti solování nic nemám. Nemyslím, že by se to dalo nějak zařadit, nebo určit, co je správné a co ne. Záleží na stylu hudby a na písničkách, které právě hrajete. Některé vyžadují rovné hraní a některé nechávájí bubnům větší prostor. Já osobně bubenické solo považuju za takovou zábavnou vložku v koncertu. Podle mne to nejlépe předváděl Buddy Rich. Také obdivuju pojetí sól u Tommy Lee nebo Mikea Portnoye. Podle mne je to trochu něco jiného, když sóluje kytara nebo piano. Je jasné, že bubeník při sóle musí předvést, co všechno umí, ale já osobně mám radši, když vedle techniky a umění je i zábava pro diváka. Jak říká jeden můj známej zvukař "vždyt jsou to jen hrnce".
Znám také mnoho příkladů, kdy bubenický part není jen doprovod, ale tvoří hlavní tvář skladby. Dobrým příkladem je píseň Toxicity od System of a Down. Tady se dá mluvit o sóle během skladby, ale mně se líbí, že to není bubenické předvádění, ale jen součást hudby. Jak jsem uvedl na začátku, nedá se na to odpovědět jednoznačně. Jinak hraju na bubenickém semináři a jinak na rockovém koncertě. Mne osobně se líbí všechny cesty. Jinak sólo nenacvičuju, ale před turné si určím takovou přibližnou kostru sóla a snažím se ho držet při všech koncertech. Takže z toho dělám něco jako bubenickou písničku. Dřív jsem hrával desetiminutová sóla, kde jsem předváděl, jak rychle umím hrát a co všechno jsem se naučil na bicí. Po čase mne to ale přestalo bavit a říkal jsem si, že chci lidi pobavit a ne jim vnucovat, co všechno umím hrát. Buddy Rich (určitě ale i mnoho dalších) to ale dokázal skvěle spojit dohromady. Oslnil bubeníky a zároveň pobavil obyčejné diváky.
Jiří Slavíček
Co se týče sólování, tak kdysi jsem ho moc rád neměl, protože jsem neuměl technicky vyjádřit to, co jsem chtěl. V současné době mě sólování baví, snažím se hrát sóla, která jsou technicky i dynamicky vystavěná, což je u bicích nástrojů dost náročné. Obecně si o sólování na bicí myslím, že každý k tomu přistupuje svým vlastním způsobem. Sólo se může vystavět z doprovodu, který je hrán předtím, anebo se může začít od začátku odlišně od doprovodu. Myslím, že sóla se odvíjí od technické a mentální zralosti toho kterého hráče a kolik je hráčů, tolik je možných cest hrát sólo.
Mám pocit, že bubeník, ať už hraje jakýkoli styl, by měl využít co nejvíce dynamiku a koordinaci. Technika už je opět věcí osobní. K tomu, jak přistupovat k sólu, bych měl jen to, že bubeník může sólo pojmout jako výplň dané nálady ve skladbě anebo ji pojmout úplně po svém, vyjádřit svou technickou anebo jinou zdatnost. Ideální je skloubit obé. K poslední otázce bych chtěl říct, že nemám pocit, že by si bubeníci připravovali sóla předem. Spíš vychází z toho, co nacvičili a z jakých škol hráli.
Štěpán Smetáček
Já nějak nenacházím slova. Nějak se mi v tom nechce tímhle směrem pitvat. Přemýšlim o hudbě jinak, chci říct, že se snažím jít po celkovým dojmu, kterej chci představit. Někdy mám nějakou kostru, někdy to prostě pustím a nějak to dopadne.
Martin Vajgl
Sólování mám moc rád, musí být ovšem na místě vzhledem k hudební situaci. Pokud člověk hraje píseň stylu AC/DC, je naprostý trapas, když si tam začne honit triko s nesmyslnými „traktory“ apod. Tam zafunguje to nejprostší „zapichování“ základního rytmu a pokud si člověk hraje lehce třeba s timingováním druhé a čtvrté doby a ta kapela rytmicky dobře funguje, vzniká takový „válec“, že mu ten okamžik hráčským blahem překoná i ty nejrychlejší dvaatřicetiny po osmi tomech a čtyřech šlapácích-)
Pokud se týká vzniku sóla, existuje několik cest, kterými postupovat - od naprosté pragmatičnosti variování melodie a taktové formy až po naprostý „výlet do podvědomí“, kdy se člověk po konci sóla probere z kómatu a neví, co se dělo-)) Pro tyto situace je vděčné nahrávání koncertů... Myslím si, že bubenické sólo je stejně jako u ostatních nástrojů hlavně věc individuální invence a jakési chuti „okomentovat“ hudební základ, který sólo obklopuje. Proto přestože existují racionální cesty a pedagogické postupy, jak se „naučit sólovat“, v praktickém hraní je to spíš záležitost nějaké hráčovy psychologické výpovědi, než otázka nějakého racionálního a akademického přehrávání rytmických frází. Ještě bych možná měl říct, že pokud se podaří zrealizovat celý DVD cyklus, který chystám, v posledním dílu bude právě o způsobech budování sól řeč. A na závěr si dovolím perličku - jeden čas jsem se často přistihl, že při sólech vždy podvědomě myslím na... jak to nazvat...... no třeba zaobaleně - „zacházení s intimními dívčími partiemi“-)) Jistě chápete, že o tomto způsobu inspirace pro bicí sólo ale na DVD pomlčím....-))))))))))))))))))))))))))))))))))))
Radek Vitys Krajdl
Myslím, že každý bubeník je, nebo může být sólista. Samozřejmě záleží, jaký žánr hraje, někam se to hodí víc, někam míň, ale i do nejnudnější muziky může vystřihnout perfektní sólo. Já si sóla hraju na zkušebně, jak mne to napadne, ale pro lidi bych si ho určitě připravil, protože nemám rád na pódiu překvapení.
Václav Zima
Podle mého jsou dva zcela odlišné přístupy k sólu na bicí.
- Sólo ve skladbě ohraničené počtem taktů a daným tempem
- Volné sólo bez daného tempa a počtu taktů
Myslím, že v obou případech je dobré mít připraven tzv. scénář toho, co se bude dít. Pokud se jedná o sólo, kde je hudební doprovod vhodné využít rytmizace daného doprovodu a ten obohacovat. Sólo by podle mého názoru nemělo mít jen technický charakter, ale i zábavný, ne vždy je účelné hrát samé dvaatřicetiny, pauza hraje taky.:-) Ale nejdůležitější myslím je si uvědomit, že nic není zakázáno a vše je dovoleno, v tom je ta svoboda hudby. Já osobně, když už přijde nutnost hrát sólo, mám rád i přístup, že někdy není připraveno nic a děj se co děj. Somozřejmě občas se to ne úplně vydaří, ale někdy to zase stojí za to.
Emil Frátrik
Aaach jo... Bubnové sóla... Osobne mám k tejto veci porcarovský postoj. :) Sám sóla v 'klasickom' slova zmysle (traktory, prehliadka naučených techník apod.) nehrám rád, čo je spôsobené asi tým, že niesom technicky na najvyššej možnej úrovni, neviem to, nikdy ma to nelákalo a skôr inklinujem k groovovaniu a nie prílišnému strhávaniu pozornosti na seba. Ak sa dá, tak sa sólovaniu vyhýbam... Ak však už na to v nejakom tom jazze a fusion-e príde, snažím sa o tzv. "hudobne vtipné" sólo, prípadne ho pojať ako 'melodickú' záležitosť. Buď sa pohrať s metrom, farbami, hrať na stojanoch, kombinovať čo sa dá, prípadne - čo máva veľký úspech - hrať veci spôsobom "3oj ročné dieťa prvý krát za bubnami". Samozrejme, že ak to je "in time", musíte stále cítiť beat a 'prvú dobu'. Najväčší fór je, keď potom z ničoho-nič nastúpite s celou kapelou. To sú momenty, ktoré mám rád a bavia ma... Jasné, že uvedené sa dá aplikovať iba v muzike, ktorá to znesie a podľa nálady a charakteru tej ktorej kompozície... V popine to je nemysliteľné... Ale kto vie? Možno to raz skúsim... :)
Myslím si, že 'čisté' bubenícke sóla by sa nemali 'pripravovať', mali by byť výsledkom momentálneho pocitu a reakciou na to, čo sa okolo práve deje (stalo)... Samozrejme, že nejaká výstavba nesmie chýbať. Za poslednú dobu som počul krásne vystavané, 'vymyslené', muzikálne a technicky dokonalé sólo od Miloša Meiera (píše sa to tak správne? Ak nie, tak sa moc omlúvam a prosím opraviť...), na koncerte K. Střihavky, ktoré ma doslova uchvátilo. Ničoho nebolo 'moc', nič nechýbalo, bola to hudba, skrátka luxus! Kričím bravó!
Sólistov - vrcholových športovcov typu T. Lang nemusím. Obdivujem to, uznávam ale nič mi to nehovorí... Iné to je, ak sú tie sóla súčasťou aranžu, sú signifikantnou zložkou, tam je ta príprava a následné dôsledné, podľa možností presné opakovanie na každom hraní nutnosť. To isté platí o brejkoch. (Alebo dokážete si v úvode In the air tonight (P.Collins) predstaviť nejaký iný? Ja teda nie. :D) Aby som to skrátil. Sóla nehrám rád, rád si však sólo vypočujem... Mám rád vtipné, invečné hranie, a nemusí to byť práve predvádzačka quatrošlapky s 300 údermi / ms... Ako hovorí Ivan Král: "Kluci, hlavně pocit!!" :)
(zveřejněno 3. 6. 2007)
Pro Magazín Sféry bubeníků připravil Kostka