Muzikantská situace

ANKETNÍ SERIÁL Sféry bubeníků – otázka třetí:
Muzikantská situace 

    K nějakému typu či typům hudby patrně tíhnete více než k jiným a věnujete se jim s osobním nasazením, ať už má tato aktivita jakýkoli podíl na Vaší profesionální kariéře (obživě). Cítíte se s tímto svým hudebním naladěním v této republice „správně“, tedy spokojen a zdravě integrován, nebo naopak osamocen či znechucen?
   
   Jak vidíte vývoj „Vašeho“ stylu na současné hudební scéně – a mohl byste porovnat jeho tuzemskou situaci se situací v zahraničí? Musíte využívat své případné muzikantské univerzálnosti a vedle svého hlavního zaměření provozovat ještě jiný typ hudby, nebo Vám tento k (základnímu) uživení postačuje?

Pepa Cigánek

Ať je to jak chce, pro mě je nejdůležitější sedět za bicíma, ať hraju s kým hraju! Snažím se, aby bylo slyšet, že ten buben je můj nejlepší kamarád! Ano, jasně si uvědomuju, že kdybych se měl živit tím, co mám nejraději, tak pojdu hlady! I když pár lidí ve skladu stavební firmy jsou pro mě doteď kámoši! Muzikantskou univerzálnost považuju za nezbytnou, právě kvůli obživě.

Narodil jsem se tady a u nás instrumentální muzice (krom vážné) lidi svetry nepletou! A srovnání s venkem? Tam je jiná kupní síla a hlavně kultura jedince. Jestli jsem tím znechucen? Už dávno ne, spíš je mi z toho nepěkně, cosi je postavený na hlavu, když si uvědomíš, kolik energie a času tomu celý život věnuješ, abys hrál dle svých představ!

Dan Dlouhý

Živím se částečně jako skladatel a částečně jako interpret – ať už sólisticky, nebo se svým souborem DAMA DAMA – v oblasti tzv. soudobé vážné hudby (byť s přesahy k rocku, etno hudbě celého světa atd.). Jsem  na volné noze už 15 let a zatí­m to jde (přesněji řečeno je to čím dál lepší­). Z toho plyne, že nejsem naladěn zcela mimo tuto společnost, ale v zahraničí­ a zejména v USA je to naladění­ neskonale přesnější­, čímž vlastně odpovídám i na následující­ dotaz (jaká je tuzemská situace ve srovnání­ se zahraničím).

Občas hraji i jiné typy hudby, ale pokud bych tam neměl možnost nějakého vlastní­ho improvizovaného sólistického vkladu, nebo alespoň hry na nástroj, na který umí­m hrát a jinak ho neuplatní­m, nevzal bych to ani kvůli penězům, protože naštěstí nemusí­m. (Nejde o to, že pokud nemohu exhibovat jako sółlista, tak nejsem uspokojen, ale spíše z důvodů možnosti kombinace vlastní­ho kompozičního a interpretačního úsilí­, spojeného v rámci nějaké improvizace v sólech – jak už jsem řekl dří­ve). Druhá věc je, že na volné noze člověk z mnoha důvodů neví­ dne ani hodiny...

Lukáš Doksanský

Prošel jsem si od HC po jazz skoro vším. V 17-ti jsem začal s heavy metalem a k tomu jsem se taky vrátil. Je dobrý si projít všechno, aby člověk zjistil, kde je doma, a to je pro mě bigboš. Rozvinout se dá cokoliv, ale to, co je v srdíčku, se změnit nedá. Nevím jak venku, ale v Čechách se chodí na muziku obecně čím dál tím míň, takže je úplně jedno, o jakej styl se jedná. Momentálně hraju jen v Arakainu a doufám, že mi to dlouho vydrží. Při tom množství koncertů se stejně už nedá nic jinýho stíhat.

Příležitostně bych si samozřejmě zahrál cokoliv. Na uživení dělám ještě další věci, učím na Konzervatoři J. Ježka a pak mám různý práce okolo web stránek. Muzika by neměl bejt hlavní zdroj příjmů, protože pak musí dělat člověk kompromisy a to není dobře. Nesouhlasím s rčením, že na něco hrát je stejná práce jako jakákoliv jiná. Muzika, malování, herectví atd. je umění, kde člověk vyjadřuje pocity, a to musí bejt bezprostřední.

Tomáš Kašpar

Dalo by se říci, že mým hudebním posláním je art-rocková hudba, tím pádem se řadím do stále řidší skupinky praještěrů, kteří vymírají. Samozřejmě mě tato hudba neživí :-), jsem šťasten, že se podílím na představení The Wall a na podzim chystám Dark Side of the Moon. Tyto akce jsou dotované často z vlastní kapsy.

Znechucen se v ČR necítím, protože jsem zde poznal skvělé muzikanty a lidi, se kterými je radost spolupracovat. Izolace od dnešních trendů a mediální hysterie s tím spojené mi naopak vyhovuje. Situace v zahraničí je v podstatě stejná. Nemá cenu si však na něco stěžovat, nejlepší je dělat si svou práci a neohlížet se, jestli to nějak zapadá do současného hudebního vývoje. Ostatně stále jsou zde lidé, kteří mají zájem takovou hudbu poslouchat.

Roman Lomtadze

Super otázka!!! Pro mě není důležitý tolik hudební žánr, ale spíš moje osobní bubnování a styl. Já se považuju za metalovýho bubeníka a chtěl bych, aby to bylo cítit v jakémkoliv stylu hudby, který budu hrát. Například když mě oslovili Čechomoři, tak jsem se  ptal, proč zrovna já? Jak chtějí, abych hrál jejich pisničky, když miluju HC? Oni mi řekli, že mě viděli s Kamilem Střihavkou, jak hraju bubnový sólo a že bych měl ty jejich věci hrát podobně jako to sólo. :-) No a tak jsem tu nabídku hned přijal. Nemůžu tedy říct, že bych měl rád hardcore a živil se něčím jiným. Pro mě je důležité, abych mohl svobodně hrát na bubny a ne někoho jen doprovázet.

Takže nevidím žádné rozdíly ve stylech hudby. Nejradši mi zvukově sedne samozřejmě metal, hc, punk... ale nedávno jsem byl na koncertě Gulo čar a zjistil jsem, že v Čechách je skvělá (jediná pravá) funky kapela, přitom jsem na jakékoliv funky kapely tu byl vždy alergickej! Nevím přesně, jak mám hodnotit českou rockovou scénu. Myslím si, že tu je hodně dobrých kapel, ale když to porovnám s koncerty, co jsem viděl v poslední době (System of a Down, Green Day, Sepultura, Soulfly, Korn...), tak se to ani moc srovnávat nedá. Prostě ty americký kapely mají lepší písničky, hrajou líp a hlavně každá z nich přináší světu něco originálního. My to tady ZATIM kopírujem.

Z českých kapel musím ale zmínit Gaia Mesiah. Přijde mi, že ta kapela  jako jediná má nasazení, které se může už lehce přibližovat  těm, co jsem jmenoval. A jejich zpěvačka, Marka Rybin, řekl bych, že už na té světové úrovni je. Také mě velice překvapili naživo Clou, hlavně bubeník. Rozhodně nejsem českou scénou znechucen, ale máme tu všichni ještě moc a moc práce.

Martin Škaroupka

Velmi zajímavá otázka. Jelikož se skoro celý svůj život (cca od 6ti let) zajímám především o metalovou hudbu (a vždy jsem se chtěl věnovat této hudbě profesionálně), bylo mi velmi brzo jasné, že v České republice jen tak nenajdu uplatnění. Nejenomže tenhle hudební žánr má od státu minimální (řekl bych spíše žádnou) podporu (na rozdíl od jiných států, např. Švédska či Norska), ale málokdo se u nás snaží dělat tuhle muziku na profesionální bázi (myšleno hlavně ve věci přístupu). Za 8 let působení jsem natočil přes 18 nahrávek (některé vyšly oficiálně, některé na vlastní náklad a některé byly samozřejmě demo CD) a vždy jsem musel řešit milión problémů, především co se týká lidí a jejich schopností (resp. neschopností a rozhodně bych neřekl, že byl problém v samotných nahrávkách, které sklízely v hudebních časopisech či na internetu vesměs velmi kladné recenze).

Proto jsem naprosto znechucen vývojem hudební (nejen metalové) scény v ČR opustil v roce 2004 tuto zemi a začal se věnovat hudbě v zahraničí (i když v současné době spolupracuji i s jednou českou kapelou). Pokud bych měl porovnat – muselo by to být například v konkrétních bodech. Celkově samozřejmě porovnávat nelze. Konečně jsem našel (a stále nacházím) lidi, kteří dělají hudbu (a nebo záležitosti okolo hudby) profesionálně a mají stejný přístup a náhled na věc jako já. Co se týká otázky muzikantské univerzálnosti – klidně si zahraji cokoliv, co by mne hudebně naplňovalo a bylo by pro mne zajímavé, ale ne proto, abych tím ze sebe dělal idiota, počítal každý halíř a navíc si ani pořádně nezahrál. Jak jsem napsal, od školních let si jdu jasně za svým cílem (resp. snem) a nehodlám na tom nic měnit.

Tomáš Ondrůšek

Zabývám se soudobou hudbou pro bicí nástroje sólo. Je to můj koníček, moje práce i moje obživa. Myslím, že situace pro soudobou hudbu všeobecně je všude na světě, nebo všude v Evropě, podobná: totiž nijaká... Takže se cítím zdravě integrován jak tady, tak i v německém prostředí nebo v ruském nebo v Asii. Nedá se to absolutně srovnat s nějakým populárním stylem. Prostě na koncerty chodí míň lidí než na jiné koncerty, ale mně to nijak nevadí.

Jiná věc je nasazení publika: to se samozřejmě liší. V zemích, kde už je publikum přesyceno, nebo kde je naopak konzervativní, nenajdete takovou vřelost, zvídavost a někdy i euforii jako v zemích, které jsou otevřené a které touží po poznání nového. Co se týče obživy, tak to nemohu posoudit. Neprovozuji hudbu v té míře jako bubeník na soupravě. Hlavní práce spočívá ve cvičení a ve zkoušení. Resultát je potom koncert, který samozřejmě nezaplatí ty hodiny přípravné práce.

Jiří Slavíček

Co se týká první části otázky, někdy mám pocit, že jsem nebo jsme s kapelou tak trochu osamoceni a znechuceni v přístupu některých lidí, vydavatelů, organizátorů, v přístupu ke stejné věci a tou je třeba natočení desky, organizace festivalu apod. Jelikož mou srdcovou záležitostí je a bude jazzová hudba, už z podstaty věci bych se měl cítit osamocen, ale naštěstí jsou dnes jazz a žánry s ním spjaté rozšiřovány, propagovány a poslouchány víc a víc a to je zase druhá stránka, a ta příjemnější. Snažíme se dělat jazz s velkým nasazením a stručně řečeno nás někdy štve, že lidé, které jsem zmínil, to nedělají a mnohdy s nimi svádíme boj, který hodně vysiluje.

Neodvažuji se hodnotit vývoj jazzu v České republice, mohu k tomu jen říct za sebe, že mám pocit, že muzikantů, fanoušků přibývá. Přibývá i dobrých a talentovaných muzikantů, a ne jen v Praze, a mnozí si zaslouží srovnání se světem. Hrají svou autorskou hudbu a jsem opravdu zvědavý, jakým směrem se bude jejich vývoj ubírat. A ke třetí části otázky bych podotknul, že jsem začínal, jako mnoho mých kolegů, jen hraním jazzové hudby a dalo se tím i uživit. V posledních letech jsem obklopen lidmi, s nimiž mám tu čest spolupracovat, je to seskupení Robert Balzar trio a Illustratosphere. Zde se snoubí dobrá hudba, která nás baví a naplňuje, s dobrým živobytím a to je pro mě a myslím i pro kolegy z kapely ideální stav.

Štěpán Smetáček

Pouštím se jen do věcí, které mě dokážou zaujmout, hlavně obsahem, taky možností se nebo to posunout dál, profesně, mentálně nebo i finančně.

Asi to je v naší malé stádovité zemi větší problém než v zemích velkých. Ale povrchnost a tržnost naší doby je všude stejná, a i tam, kde jsou lidé otevření novým a objevným věcem, musejí muzikanti dělat pro obživu, co se dá (na všech úrovních). A to jsou většinou o hodně lepší než ti naši.

Dano Šoltis

Já osobně věnuji hlavní pozornost svojí kapele Vertigo Quintet a momentálně jezdím s Lenkou Dusilovou. Vše je relativně v pohodě, podstata spočívá v možnostech, které jsou muzikantům k dispozici.  Myslím tím hlavně lepší podmínky hraní a hlavně možnost kde si zahrát a pak samozřejmě finanční situace. Podle mě je potřeba umět hrát co nejlíp, stylově se nevyhraňovat, to pak vede k destrukci.

Každopádně se člověk častokrát potkává s nepochopením toho, co dělá, hlavně u majitelů klubů nebo míst určených k hraní, a pak je to boj. Myslím, že podstata spočívá v kvalitě hudby, to ale málokdo registruje, nebo je schopen vnímat. Lidi mají rádi konzum, show apod. Je to v něčem fajn, ale také jsou i duševně hodnotnější cesty, který je potřeba hledat. Hlavně pořád hrát, cvičit a hledat způsoby, jak přinést do muziky barvu, a bubny toho opravdu nabízejí hodně!!!!

Martin Vajgl

Václav Zima

S kapelou Blue Effect hrajeme, jak někteří tvrdí, art rock, ale zaměřením je to klasická rocková hra na bicí, i když občas se při koncertu v rámci improvizace objeví i jiné prvky. Vesměs se dá říci, že tíhnu stylově spíše k rockovému projevu, ale to neznamená, že se nesnažím vstřebávat prvky i z jiných stylů. Myslím, že všeobecně platí: čím více inspirace, tím lépe.

Co se týká spojení s tím, jaký je stav a možnost věnovat se hudbě u nás naplno? Řekl bych, je dobré věnovat se širšímu zaměření už jen proto, že vás to obohatí a nikdy člověk neví, jaká šance se naskytne a kdo Vám „takzvaně“ zavolá. Situace u nás s vydáváním nosičů je víc než špatná a tím pádem o to víc platí: co si sám neuděláš, nemáš. Je dobré dělat vše co nejlépe, jak člověk může, a určitě se něco povede. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Cesta k úspěchu nevede jen přes hity v rádiu. Také samozřejmě záleží na tom, co člověk chce. Pro mě není ani snad tak důležité, jakou hudbu hraju, pokud je dobrá a na slušné urovni, ale víc mi záleží, s kým tu hudbu hraji.

No a k té poslední otázce. Kromě hraní s BE ještě učím.

(zveřejněno 4. 6. 2006)
Pro Magazín Sféry bubeníků připravil Kostka