ANKETNÍ SERIÁL Sféry bubeníků – otázka druhá:
Přehrát školu 

Kostka    Co si představujete pod pojmem ´přehrát nějakou školu´? Leží před Vámi sbírka notového materiálu, který jste si předsevzal obsáhnout, a od té chvíle na něm nějakým způsobem pracujete.

    Jaký je rozvrh té práce? Jaké množství nového „učiva“ si denně dávkujete a kdy opouštíte cvičení/etudu/řádek/stránku jako zvládnutou? Máte nějaké speciální poznávací znamení, třeba vlastní výkonnostní zkoušku, jejímž zvládnutím smíte postoupit dál? Jak dlouho se koncentrujete na jeden problém a v jaké chvíli přestává být snaha účinná?
 
    Máte nějaké konkrétní noty, k nimž se stále vracíte, a naopak nějaké, které jste odložil hned při prvním prolistování jako příliš snadné a triviální? Jaká škola Vám přinesla nejvíc (a v čem) a jakou byste naopak nikomu nedoporučil (a proč)? Praktikujete-li dodnes intenzívní cvičení z notových materiálů, čemu se věnujete zrovna teď? 


Pepa Cigánek

Pepa cigánekZprvu mě musí doslova nadchnout poslech toho kterého bubeníka, aby bylo o motivaci postaráno, pak si zjistím, vydal-li něco notového materiálu, seženu si ho, vyberu si věc, která se mi nejvíc líbí, a začínám ji zlehka pročítat, to už ji mám hezky naposlouchanou, zároveň se čtením poslouchám tu věc a vidím, jak který takt zní, pozdějc se to bude hodit, abych si vybavil i graficky, jak ten takt vypadá, beru takt po taktu, část po části, až to umím celý. Kdy považuju věc za zvládnutou? Tehdy, až po nahrání sebe sama, po poslechu sebe sama zjistím, že mi to zní ku spokojenosti mé vlastní! Tady nastupuje autocenzura, úcta a pokora k originálu. Co se koncentrace na problém týče, tak to je jasný – nedám si pokoj, dokud problém nezmizí! Tím pádem je snaha účinná! 

Chce se mi odpovědět, ke kterým notám se rád vracím – jsou to ty, u kterých je CD bez sady a můžu si zahrát! Konkrétně přelomový pro mě, i když jich je víc, jsou noty od Dave Weckla Contemporary drummer + one, obsahující CD s bicíma i bez, přesně tak, jak to mám v oblibě! Tato škola mne naučila nejvíc. A co konkrétně? Vědět, co chci, jak prosté! Žádné noty jsem neodložil, vždycky jsem si pořídil jen ty, které jsem chtěl. Notám momentálně moc nedám, poslech je to, čemu se věnuju, a to nepřetržitě.

Dan Dlouhý

Dan DlouhýOd absolvování studia na JAMU v roce 1992 už nové školy „nepřehrávám“ – ne, že bych už všechno uměl, ale nemám na to čas. Stíhám totiž jen cvičit nové skladby, které hraji na koncertech. V nich se ale nejrůznější speciální technické problémy také vyskytují, protože skladatelé ve skladbách pro melodické, nemelodické i speciální bicí nástroje mnohdy kvůli neznalosti vyžadují „krkolomné“ věci (které navíc mnohdy bohužel nezní), nebo si do vlastních skladeb předepíši nějaké zvláštní techniky sám. 

Na udržování nebo zdokonalování „všeobecné“ techniky mám svůj vlastní systém cvičení, díky němuž se udržuji nebo technicky „posouvám“ pro mě nejpřirozenějším a nejrychlejším způsobem. V době, kdy jsem ještě různé školy využíval, jsem si stanovil denní penzum jedné „delší“ etudy z každé z přibližně pěti různých škol (věnovaných samozřejmě různým technickým problémům) a to vždy s metronomem a v týdeních cyklech. Etudu jsem považoval za zvládnutou, pokud jsem ji byl schopen zahrát uvolněně s metronomem i ve vysokém tempu. (Některé technické problémy se ale cvičí opakovaně třeba několik let.) 

Dobrým – a do určité fáze nutným – kontrolorem kvality nácviku je učitel a nahrávka vlastního výkonu. Protože vydávání nových škol už skoro patnáct let nesleduji a ani neučím, nepřijdu s nimi prakticky do kontaktu a neodvažuji se proto nějakou doporučovat.

Lukáš Doksanský

Lukáš DoksanskýV životě sem nepřehrál žádnou školu celou. Přede mnou leží spousta notovýho materiálu, kterej sem bohužel nestih ani prostudovat, natož nacvičit. :-) Předsevzetí, že něco přehraju celý, jsem si nikdy nedával. 

Rozvrh práce mám takovejhle: Jelikož jsem věčně nespokojenej s výsledkem, tak se hodně dlouho patlám v jednom cvičení. Mám ale vyzkoušený, že když něco dlouho nechce povolit, třeba do tempa, tak je dobrý začít cvičit něco úplně jinýho a pak se k tomu vrátit pozdějš. Většinou to už pak jde. Navíc neustálý omílaní jednoho cvičení bez koncentrace nikam moc nevede. To může být (je) u každého úplně jinak. Většinou jdu dál, když už mě to už se... anebo když mě napadne nebo nadchne něco lepšího, popř. účinnějšího. 

Neustále se vracím Tuzarovi – cvičení před číslem 1 – čtvrtky, osminy, trioly, šestnáctiny (rytmická stupnice). Po držení paliček nejdůležitější věc. Pak hned pár dalších cvičení, kde se řeší základy rytmického dělení. Příliš snadný a triviální se mi zatím nezdálo nic, jelikož za tou „jednoduchostí“ je většinou to zásadní. Co se týče škol, je v nich pořád to samý dokola, jen třeba trochu jinak napsaný, takže doporučuju cvičit to, co je vám sympatický. To je jedna z důležitých věcí pro motivaci. 

Třeba škola Garyho Chestera na koordinaci je výborná, ale pro mě úplně frustrující, protože vím, že svým tempem ji nikdy nepřehraju a pak ten cíl, ke kterýmu je potřeba jít, je v naprostým nedohlednu. :-) Na to je opravdu potřeba cvičit 8 hodin denně a to je podle mě nejlepší cesta, jak zblbnout. Jestli se dá v případě bubeníka o ňáký větší inteligenci vůbec mluvit :-D 

Nedoporučuju hlavně školy, který obsahujou „praktický“ věci, který můžete okamžitě použít, protože pak budete hrát stejně jako 100 jinejch lidí okolo vás, který přehrajou tuhle stejnou školu. Tohle se stává i lidem, který maj stejnej technickej základ, i když ne v takový míře. Proto doporučuju cvičit hlavně školy „etudovitýho“ typu (např. Veselý), protože pak se vybavíte technikou a koordinací a pak už je jen na vás, jak to použijete. Zkráceně řečeno, můžete pak hrát věci, který by vás na základě přehrávaní třeba „hotovejch beglajtů“ nikdy nenapadly. 

Cvičím pořád z not, ale k tomu si vymejšlím svoje různý varianty. V současný době nejvíc Veselý – Koordinace, a to levou nohou velkej buben a levá ruka hi-hat, pravá bubínek Ony to totiž ty levý končetiny, dokud to na nich nevisí, nezačnou NIKDY brát vážně! :-D  Cvičení zdar! Je to potřeba, protože jinak svým hraním můžete opruzovat nejen spoluhráče a posluchače ale v neposlední řadě i sebe! :-)

Tomáš Kašpar

Topmáš KašparJako vždy, i na toto se dá odpovědět různými způsoby. Já si pod pojmem „přehrání“ školy představuji takovou situaci, kdy jsem schopen použít látku, která se v dané škole nachází, v jakékoliv situaci při hráčské praxi. Čili to znamená mít danou látku dokonale „pod kůží“. Navíc se jako učitel bicích k různým školám běžně vracím, když je vysvětluji žákům, což má pochopitelně za následek, že si danou látku prohlubuji a vlastně k ní nacházím nové cesty pohledu z hlediska pedagogického. 

K mým nejoblíbenějším školám a cvičením patří škola hry na malý buben od pana Tuzara, Stick Control od G. L. Stonea, akcenty od M. Veselého – pojímané i vlastním substitučním systémem na základě binarity. Dále to je independent škola od G. Chestera a mnoho dalších. Hodně mě bavily a baví školy, které podporují hráčskou kreativitu. Myslím si, že by se človek k určité látce měl vracet, neboť většina škol je dělaná spíše kondičně (ať už na fyzičku, nebo přemýšlení a nezávislost).

Roman Lomtadze

Roman LomtadzeJsem zastáncem toho, že ve cvičení musí být systém, řád. Popíšu vám cestu, kterou jsem prošel já, ale nikomu ji nevnucuji. Jen vím, že tato cesta je osvědčená a funguje. Myslím si, že je dobrý se soustředit aspoň několik let na jednoho učitele a pracovat s jeho školami. V mém případě to byl profesor Veselý. To, že jsem se po dobu šesti let soustředil na jeho cvičení, mi dalo možnost získat pracovní řád a neztrácel jsem čas nad tím, jestli mám chvíli cvičit podle té či oné školy. První rok jsem zjišťoval, která cvičení mi nejvíce prospívají a která méně. Pak už to šlo samo: hodina obecné rozehrání, pak hodina prstovky, půl hodiny malý buben (ten mne nikdy nebavil, ale v rámci konzervatoře jsem musel...), tři hodiny akcenty (z nekonečného množství způsobů jsem vybral ty, které mne nejvíc bavily a posouvaly dopředu), dvě hodiny koordinace, a pak až jsem si dovolil si jen tak hrát s nahrávkami kapel, které mne bavily, do doby, než mne vždy vyhazovala vrátná, že se už škola zavírá. 

Tento systém jsem dodržoval po dobu několika let a moc mi to prospělo. Zlepšoval jsem se v jednotlivých věcech a hrál je pořad rychleji. Také jsem nepospíchal s posouváním jednotlivých čísel cvičení. Například akcenty číslo 2 jsem dělal dva měsíce a Veselému to nevadilo, protože věděl, že to chci zdokonalit a nemá smysl to posouvat, když to ještě nebylo s přehledem a v tempu zahrané. Když to srovnám s klukama, co podobný systém nedodržovali, tak mám pocit, že v tom trochu tápali. Vyhrabali někde nějakou americkou školu (třeba i skvělou)  a chvíli ji cvičili, ale jak tam nebyl kontakt s člověkem, který ji napsal, tak se většinou dostali do mrtvého bodu a zas  začali dělat něco jiného – a ve finále výsledek byl téměř nulový. 

Podle mne je dobré mít jednu školu, které člověk musí uvěřit, a několik let se v ní pak zdokonalovat. Až potom je možné experimentovat a zkoušet něco jiného. Já jsem se našel ve cvičeních prof. Veselýho a jsem za to šťastnej.

Martin Škaroupka

Martin ŠkaroupkaUff, během uplynulých let jsem hrál mraky škol, ale která mi nejvíce dala…těžko říct. Ty, které mi nic nedaly, jsem samozřejmě už dávno zapomněl… Z těch škol, které mi pomohly hlavně v začátcích, doporučuji kteroukoliv školu pana profesora Veselého. Myslím, že to se dá hrát skoro pořád. :o) Pro úplné začátečníky pak: Tuzar – Etudy na malý bubínek. K téhle škole se občas (z nostalgie) také rád vracím… Z dalších škol (i s přibalenou nahrávkou) jsou výtečné školy od pánů Simona Phillipse, Billyho Cobhama anebo některé školy na dva šlapáky – např. Pete Riley: Double Trouble. Nesmím opomenout některé šílenosti megašíleného pana Weckla (tam už leckdy přestává být snaha účinná). :o) 

Poslední dobou mě baví spíše videoškoly (Virgil Donati: Power Drumming, Thomas Lang: Creative Control a další…) a samozřejmě poslouchání nahrávek s jinými hráči a následné cvičení ve zkušebně do posledního dechu. Cíl je vždy jasný. :o)

Co se týče cvičení, snažím se cvičit tak tři hodiny denně u celé sady a hodinu až dvě u malého bubínku. Potom samozřejmě přichází na řadu zkoušky s kapelou, případně příprava na studio s nahrávkou apod. Pokud cvičím něco z not, hodně se to liší a záleží samozřejmě na tom, jak je materiál náročný apod.

Štěpán Smetáček

Štěpán SmetáčekJá už jsem dlouho žádnou školu nepřehrál. Možná nikdy. V době, kdy jsem studoval u prof. Veselého, se některé z jeho dnes legendárních not teprve vyvíjely, on vymýšlel stále nové způsoby jejich využití a na nás je zkoušel. Ale spoustu věcí o cvičení je univerzálních, bez ohledu na to, jestli školu přehrajeme, nebo ne. 

Určitě jsou to věci jako cvičit vše s metronomem, cvičit vše pomalu a cvičit vše v různých tempech a dynamikách. Pokud je škola dobře napsaná, usnadní nám danou problematiku posunout do rychlejších temp. A to ne tim, že se žák snaží 1. etudu zahrát rychle do příští hodiny, ale tim, že když se nalezne u konce školy a vrátí se na začátek, zjistí, že to, co by tenkrát nikdy rychleji nezahrál, teď rychleji zahraje. Takže tu jde o trpělivost. Pomalá tempa jsou důležitá pro urovnání věcí v hlavě, nikdy člověk nezahraje to, co nemá v mozku. Ruce a nohy se učí až po mozku.

Konkrétní problém považuju za zvládnutý, pokud ho zahraju, kdy chci já a ne kdy chce tělo. Tím myslím, pokud nacvičuju třeba dvoutaktový útvar, hraju-li ho pomalu několik hodin denně a několik dní věnuju jeho obměnám (jako jsou např. Veselého Akcenty, většina dvoutaktí na stránce začíná stejně a končí jinak, nebo Garibaldiho posouvání figury o šestnáctinu co řádek), pak nastupuje druhá vrstva zvládnutí, totiž umět ho zapojit do hry. Ovládám-li ho, zahraju ho v rámci groovu nebo breaku, kdy chci a kolikrát chci. Pak třetí vrstva, pokud jde o věc, kterou chci opravdu používat (některá cvičení slouží pouze ke zvyšování techniky, nemusí být hezká), musim ji umět na víc než sto procent. Zjistím to, když chci tu věc zahrát s kapelou (zkoušet pouze ve zkušebně!). Pokud ji nezahraju, není zvládnutá. Zvládnutou věc prostě začnu používat, aniž bych o tom moc uvažoval.

A čtvrtou vrstvou je to, že spoustu věcí hráč nikdy nepoužije, ale tím, že je nacvičil, zvyšuje svou techniku a ta mu dává jistotu a pohodlí při hře a projeví se ve feelingu a nadhledu. Tohle než člověk objeví, nutně musí projít stádiem mnoha zahraných not tam, kde se nehodí. Ale to už je asi jiná kapitola. Já se vracím stále k Veselého 1. stránce akcentů. Díky moři způsobů se snad nikdy nehnu z místa. :-)

Dano Šoltis

Dano ŠoltisMyslím, že je potřebné, pokud si bubeník vybere jednu z mnoha škol, které jsou k dispozici, aby se pokusil co nejvíce ji prostudovat, popřípadě dodržet školou dané instrukce a následně se ji pokusil přizpůsobit vlastní hře. Myslím tím hlavně použít fantazii a klidně se pokusit o vlastní variace některých paternů. Účelem je rozvíjet fantazii a tvořivost. Je to pro hraní v kapele nezbytné!!! 

Cílem je zvládnout technicky a také hlavně zvukově nástroj, rychlé hraní neznamená technickou vyspělost, to si hodně lidí plete, nejpodstatnější je zvuk a barva, kterou je bubeník schopen vytvořit. Je potřeba ovládat nástroj ve všech dynamických hranicích, ale musí to bejt v groovu!!! Já osobně hraju školu Chase S. Wilcoxona, je zaměřená na zvládnutí rudimentů snare drumu. Ze všeho nejvíc doporučuji STAHOVAT!!!! nahrávky, muziku, která tě baví, to je nejlepší škola!!!!!

Martin Vajgl

Martin VajglPojem přehrát účelně nějakou školu může mít více podob. Může znamenat několikaměsíční hloubkové cvičení jednotlivých kapitol s jejich rozváděním do mnoha verzí, stejně jako rychlý „průlet“ knížkou víceméně v reálném čase otáčení jednotlivých stránek. Něco do sebe má oboje a záleží na účelu, s nímž daný materiál hrajeme, na typu učebnice a samozřejmě na stádiu pokročilosti hráče. 

První ze způsobů není jistě třeba obhajovat a spíš bych měl vysvětlit přínos druhého z nich: Jde například o situaci, kdy se vám dostane do ruky relativně snadná škola pro malý buben. Nabízí se pak ideální šance, jak procvičit tzv. listařinu, tedy schopnost „ustát“ neznámý part bez přípravy a z fleku. Je velmi vhodné zkoušet takovouto knížku přehrát vyloženě „průletem“, tedy aniž bychom se jednotlivá cvičení naučili memorizací. 

Je důležité upřednostnit v takovémto případě to, že každé cvičení zahrajeme bez přípravy napoprvé a bez zastavení (tedy jako bychom byli nuceni part přehrát s kapelou) a upřednostnit toto projetí i před dokonalostí precizního technického provedení. Takovýto způsob přehrávání vhodného typu materiálů naučí přistupovat k notovému zápisu úplně jinak než při čtení memorizovaného a opakovaného cvičení. Naučí číst noty několik taktů napřed, stále sledovat možná nebezpečí jako jsou dynamické změny, repetice, změny typu taktu atd. 

Druhým a běžnějším způsobem je precizní rytmické, technické a výrazové zvládnutí daného cvičení a školy s tím, že se pokoušíme každé cvičení záměrně memorizovat, tedy například zahrát každý řádek čtením z not a pak nazpaměť. Dobrou kontrolou výsledku může být nahrávka, při jejímž poslechu má hráč možnost vnímat všechny nuance a kontrolovat věci, kterých si třeba při samotném přehrávání cvičení nevšiml.

Pokud zadávám cvičení svým žákům, snažím se vždy dodržovat výukový systém ve čtyřech kontinuálních oblastech: technická cvičení, koordinační cvičení, rytmická cvičení a cvičení kreativity. Potvrdilo se mi, že je velmi důležité věnovat se těmto čtyřem oblastem zároveň. Pokud při cvičení některou z nich vynecháme, je to znát na efektivitě výsledku a na samotném posunu vpřed. To také znamená, že upřednostňuji komplexnost cvičení všech těchto oblastí před zaměřením pouze na jeden typ cvičebního materiálu, byť přehrávaný v mnoha různých verzích provedení.

Pokud bych měl jmenovat konkrétní tituly učebnic a materiálů, které považuji za významné a přínosné a z nichž často při výuce vycházím, byly by to především tyto:

  • Stone: Stick Control
  • Stone: Accents and Rebounds
  • Morello: Master Studies
  • Chester: The New Breed
  • Chester: The New Breed 2
  • Chapin: Modern Jazz Drumming
  • Dahlgren-Fine: 4-way Coordination
  • Riley: Beyond Bop Drumming
  • Zegalski: 40 cvičení pro malý buben
  • Tuzar: Etudy pro malý buben
  • Sněgirev: 50 etud pro malý buben
  • Cirone: Portraits In Rhythm
  • Skowera: 70 cvičení pro malý buben
  • Chafee: Sticking Patterns
  • Fink: Paradiddles
  • Viera: Accents and Syncopation
  • Adler: Buddy Rich´s Modern Interpretation of Snare Drum Rudiments
  • Magadini: The Complet Drumset Rudiments
  • P.A.S. Drum Rudiments 

Výborných a přínosných škol, zahrnujících zmiňované čtyři cvičební oblasti, je ovšem mnohem a mnohem víc a nelze tu opravdu všechny jmenovat. 

Je těžké odpovědět na otázku, která škola mně osobně přinesla nejvíc. Určitě bych mezi ně zařadil všechny výše jmenované tituly, ovšem záleží velmi na tom, v jakém stádiu a věku se hráč s takovým materiálem setká. Z tohoto pohledu mě bezesporu nejvíc posunula knížka Josefa Tuzara Etudy pro malý buben, kterou jsem poprvé přehrál v patnácti letech během letních prázdnin u babičky. Hrozně mě ta knížka bavila a opravdu jsem na ní každý den hodně „makal“ (kuriozitou jistě je, že jsem cvičil na staré gumové klekátko – bubenické pady tehdy ještě nebyly k mání). Vzpomínám si, že jsem technicky a výrazově cítil během těch dvou prázdninových měsíců opravdu veliký posun. Od té doby se k ní velmi rád pravidelně vracím a cítím k ní zvláštní sentiment. 

Pokud mám jmenovat titul, který mě zaujal v poslední době a kterému jsem se v poslední době zkoušel věnovat, uvedu knížku Petera Magadiniho Polyrhythms For The Drumset. Dostal jsem se k ní před půl rokem přes jednoho svého žáka, který je Američan a v USA k Magadinimu několik let chodil. Jde o velmi komplikovaný materiál, rozvíjející polyrytmické struktury v rámci samostatných patternů a příjemně mě provokuje...

Václav Zima

Václav ZimaTa otázka je podle mě položená tak, že se na ni nedá vůbec odpovědět, aby to dávalo nějaký smysl. Vše je velmi individuální a zaleží na daném problému, který se před vámi objeví. Cvičení je proces, kterým se snažíte zdokonalit techniku atd. Pokud bubeník stále cvičí a snaží se touto cestou zdokonalit, je to stále proces nekonečný. Vždy se najde něco, na čem pracovat. Obecně by se dalo říci, že za hotové, ať už je to cvičení, break nebo nějaká technika, lze považovat to, co bubeník použije při běžném hraní. Ale i na tom se dá stále pracovat. Takže opravdu nevím, jak na to odpovědět, aby to dávalo nějaký smysl. Notový materiál, který je podle mě nekonečný s množstvím verzí, je Stick control.

(zveřejněno 20. 3. 2006)
Pro Magazín Sféry bubeníků připravil Kostka