Vinnie Colaiuta II.

Šílený Colaiuta a jeho rytmická zrada 

     Nejdříve ze všeho si poslechneme krátkou ukázku ze skladby I´m Tweeked/Attack of the 20 LB Pizza, která otvírá Colaiutovo „sebejmenné“ album (Vinnie Colaiuta, 1994). Pokud posloucháme pořádně, začne nám být zakrátko cosi divné. Slyšíme dobře? Skladba zní v obyčejném čtyřdobém taktu, průzračný Colaiutův beat provází kvílivý elektrický cantus firmus. A najednou se něco smekne. Beat se na setinku zajíkne. A všechno pokračuje, jako by se nechumelilo. V celé sekvenci se pak takových zajíknutí odehraje ještě několik a než nastane tématická proměna, je už asi jasné většině z nás, že si na nás Vinnie vymyslel nějaký zapeklitý chyták a teď se nám za rohem tiše směje. 

     Když jsem se s touto skladbou seznámil, dlouho jsem tonul v bezútěšném zmatku, než jsem si vůbec uvědomil alespoň to, že musím stůj co stůj zjistit, co se to tam vlastně událo. Připadalo mi, jako by v inkriminovaných chvílích z čtyřdobé skupiny kousíček utekl, nikde se více nevrátil, a skladba přitom běžela dál, jako by jí nic nechybělo! Napadaly mě výrazy jako „čtvrtý rytmický rozměr” či „zfalšovaná rytmická perspektiva“, podobna té prostorové, jakou na svých mysteriózních obrazech vytváří holandský malíř M. C. Escher. Výsledek asi hodinového bádání se sluchátky na uších a tužkou nad notovým listem mě uklidnil aspoň tím, že se nejedná o žádnou maličkost, všední fígl, který jen v nějakém novém hávu záhadně zní, nýbrž o skutečnou analytickou lahůdku. 

     Není to tak dlouho, co jsme tu na Sféře řešili, co je to polyrytmus. Při téhle příležitosti si můžeme rovnou zopakovat nejobecnější definici: více rytmických pásem znějících zároveň. Tato pásma nejsou prostě jen jinými rytmy (jakými je třeba už řada osminových not „proti” řadě šestnáctinových not, nebo řada kombinovaná z osminových a šestnáctinových not „proti” jinak zkombinované řadě ze stejných hodnot). Musejí být navíc vzájemně nezávislá, tj. neodvozená jedno z druhého. Každé je jakýmsi vlastním základem. Takový polyrytmus pak může probíhat v rámci pouhé doby (skupinka šestnáctin proti osminové triole), taktu (totéž rozvedeno na delší ploše, anebo třeba velká kvintola proti velké septole), nebo si můžeme představit polyrytmus, rozprostraněný na ploše celé dlouhé sekvence skladby. 

     Správně: to, co nám předvádí Vinnie Colaiuta se svou kapelou ve skladbě I´m Tweeked/Attack of the 20 LB Pizza, není nic jiného než tento poslední způsob polyrytmu. Nesmíme si samozřejmě myslet, že polyrytmus je vždy záležitost samotného bubeníka, který jen každou částí těla zpívá trochu jinou písničku. Pravý kvas nastává, když bubeník zpívá jinou písničku než zbytek kapely. Obě písničky budou pochopitelně ve stejném tempu. Ovšem aby to začalo kýženě jiskřit, budou mít každá své vlastní metrum. 

     Smiřme se s tím, že téměř po celou dobu, co trvá přiložená ukázka, hraje Vinnie Colaiuta v jiném metru než jeho kapela. Ona zdánlivá zajíknutí, to jsou jen momenty, v nichž se lámou takty – v jednom pásmu dřív než ve druhém. Tak se od sebe obě strany nejprve neznatelně, pak stále znatelněji vzdalují, aby se za předem stanovenou dobu zase sešly a celá paráda začala nanovo. Ta předem stanovená doba znamená pro kapelu i pro běžného posluchače z masa a kostí osm čtyřčtvrtečních taktů, pro Colaiutu pouhých šest, zato však ne ledajakých. Tady jsou:

colaiuta.jpg

     Vidíme pět taktů v metru 23/16 a mezi nimi jeden 13/16, což v součtu dává skutečně 128/16 neboli osm krát čtyři doby. Samozřejmě by bylo legitimní zapsat celý part v souladu s výsledným metrem do osmi čtyřdobých taktů, takový zápis by však byl pro interpreta paradoxně mnohem náročnější. Jsem přesvědčen, že Colaiuta svou roli musel vnímat v proporcích uvedené varianty. Nemusím dodávat, že pro většinu z nás ostatních je způsob zápisu vzhledem k hratelnosti celkem lhostejný. Těžko říct, na čem se tento výkon zakládá víc: jestli na dokonalém polyrytmickém cítění, nebo na strojově přesné hře, která se nenechá zmást seberozkladnějším protipohybem. Vlastně je těžko říct i to, čí pohyb byl pro druhou stranu rozkladnější a zda neobdivovat spíš zbytek kapely, že zvládl udržet své čtyři. 

     Dalo by se uvažovat, že proslulost bubenických velikánů současnosti je z velké míry živena právě osobitým, precizně zvládnutým přístupem ke škále polyrytmických variant. To, co dělá bubenickou hru zajímavou, jsou totiž správně dávkované kontrasty. Dávkování může probíhat různě: každý si jistě bez obtíží vybaví zahuštěné finesy Dave Weckla či neuvěřitelné polyrytmické křivky Dennise Chamberse. Colaitův přístup v I´m Tweeked/Attack of the 20 LB Pizza je zcela odlišný. Spíš než o ihned patrný efekt bicí soupravy, spontánně rozezvučené v tisíci hlasech, tu jde o kompoziční princip, promyšlený s exaktní důsledností. Pomocí (zdánlivě) obyčejného střídavého beatu nabízí posluchači šifru, které si při troše nepozornosti ani nemusí všimnout, natož aby ji luštil. I tak je konečně co poslouchat. Ale zvláštní a dráždivý na této skladbě je právě skrytý výpočet, který se ve své úplné podobě nedá odposlechnout. 

     Pro pisatele-analytika pak tento materiál nabízí podobně ojedinělý zážitek: staví ho před úkol dát dohromady článek o pouhých několika taktech jediné skladby, zatímco se to všude okolo hemží zkratkovitými texty, schopnými obratem ruky shrnout celé životní dílo skladatele či interpreta. Mohu dodat, že poznávat tímto způsobem hranice minimalismu není vůbec k zahození.

Pro Magazín Sféry bubeníků napsal Kostka

Literatura:

Diskuse k článku: 

 [[phpBB?forumnr=81&topicnr=1256&postcount=200]]