Hurá na CD aneb První cesta do profi studia
V tomto článku určeném především těm, kteří s nahráváním cd (ať už demo / promo nahrávky nebo regulérní dlouhohrající desky) nemají zkušenosti, si přiblížíme, jak by to mělo a nemělo vypadat v profi nahrávacích studií, v jakém pracuji já, z devadesáti procent těžím ze své praxe technika v nahrávacím Studiu ACCENT Digital recording v Plzni.
Než se odhodláte jít do studia, měli byste se jako kapela shodnout, co od toho očekáváte, ne se prostě rozhodnout ve stylu něco nahrajeme a uvidíme, co z toho vznikne. V dnešní době, kdy se hranice zvukových možností posunují čím dál víc dopředu, není nad to, mít vlastní zvuk kapely a pěstovat ho, jako zeleninu ve skleníku. Ve chvíli kdy máte jasno, co očekáváte od nahrávky, je dobré shodnout se předem na výběru skladeb pro dané promo či regulérní CD a snažit se každou skladbu důkladně nacvičit, abyste co nejvíce zkrátily čas nahrávání jednotlivých nástrojů, což zahrnuje především osobní přípravu každého člena.
V této fázi je už dobré zjišťovat si cenové nabídky jednotlivých studií, jelikož jsou formy účtování ve studiích různé, některé mají cenu za hodinu, jiné za nahrávací den, jiné paušálně, jsou i studia, kde vám účtují cenu za výsledný čas na nahrávce,což je docela výhodné pro méně zdatné hudebníky. Důležitou věcí při hledání studia by však mělo být jeho zvukové renomé, tady nezbývá nic jiného, než se buď ve studiích pozeptat na jejich nahrávky, kde se dají poslechnout, nebo, což je trošku pracnější, hledat na internetu skladby kapel podobného stylu a pozeptat se jich kde nahrávali, podmínky nahrávání atd., pokud se nám zvuk na jejich nahrávce líbí. Tady je třeba brát v potaz, jaké má kapela vybavení, popřípadě na jaké nahrávala, jelikož ve studiu se dá udělat i zkazit v režii mnoho ale co není v muzikantovi, v kvalitním nástroji a aparátu, to zvukový režisér, jak se ten pán za tím mix pultem a počítačem nazývá, prostě těžko dožene.
Což nás vede zpět k tomu, že se vyplatí vše pořádně nacvičit a probrat každou skladbu do detailu, už mockrát se nám ve studiu stalo, že kapela ve studiu zjistila, že to zas taková sranda není a že tam se teprve ukáže, jak to s nimi doopravdy je. A vůbec nezáleží na stylu, v dnešní době se i punk posunuje zvukově jinam a posluchači chtějí za své peníze, když už teda nějakým zázrakem CD koupí a nestáhnou někde na internetu, dobrou nahrávku se solidním zvukem.
Upozorňuji, že pečlivá příprava znamená nejen sedět za nástrojem a cvičit, cvičit, cvičit, ale i různé další plánování. To je zejména důležité pro kapely experimentálnějšího ražení, v jejichž muzice jsou změny tempa a taktových schémat na denním pořádku, čas od času dojde na osamocený nástroj, postupné přidávání nástrojů a nějaké ty zpomalovačky a zrychlovačky. Pokud nemáte své zkušenosti, je nejlepší kontaktovat zvukového mistra v dostatečném předstihu (třeba i pár měsíců předem) a probrat s nim, jak se připravit na to, či ono zákoutí. Také je dobré se zvukařem probrat celkově jak bude nejlepší (a vůbec možné) kapelu nahrávat. Jestli jeden po druhém, nebo i několik nástrojů zároveň. Každopádně důrazně doporučuji: připravte si svůj metronomový podklad předem. Dnes jsou na to desítky a desítky programů, v nichž si můžete naprogramovat, co budete chtít. Takové podklady pak vemte a pár zkoušek před nahráváním si to s nimi zkuste společně a poté je samozřejmě vezměte do studia (ideálně ve formátu WAV, ale ani s MIDem by neměl být nejmenší problém). Taková příprava vám práci nesmírně zjednodušší, což znamená kvalitnější a pohodlnější práci a ve výsledku samozřejmě peníze uspořené za nahrávací čas.
Podle čeho vybrat správně studio?
V první řadě by měl být metrem poměr cena x kvalita studia. Profesionální studia dnes již inzerují hojně na internetu, kde v první řadě bývají ukázky nahrávek plus popis vybavení, se kterým pracují, popřípadě co jsou schopni obstarat, co se týče bicích. Jde tedy hlavně o mikrofony snímající blány, zvuky činelů i zvuk kompletní soupravy. Dnes již bývá běžné, že i malá studia, jako je třeba to, ve kterém pracuji, jsou na velice dobré úrovni, co se zvuku týče, ale nemají přehnané nároky na finance, jako velká studia typu Propast, ex-Avik apod. Vždy ale záleží, kdo sedí za mix pultem!
Tak, vybrali jsme si studio, nezbývá než kontaktovat odpovědnou osobu a domluvit si termín nahrávání, představu o nahrávce a finanční podmínky, nejlépe,když se toto všechno odehraje při prohlídce daného studia,pokud je tu ta možnost, aby člověk rovnou viděl, do čeho jde a co ho čeká.
Vybavení a prostředí studia
Tak tedy od konce, dvě hlavní místnosti studia jsou a) nahrávací, kde se, kupodivu snímají nástroje a b) samotná zvuková režie. Nahrávačka by měla být co do prostoru tak akorát, což znamená, aby se tam vešly bez problému celé bicí, včetně stojanů, činelů, stojanů s mikrofony, a stále by mělo být okolo dost místa aby se hráč pohodlně dostal za soupravu, nikde mu nepřekážely kabely, nebo dokonce části hardwaru zvukaře. Stěny by měli být opatřeny nejlépe materiálem, který zvuk pohlcuje a ne odráží, mohli by tím vznikat nežádoucí ozvěny a tím dělat neplechu v samotné nahrávce, popřípadě by mělo studio být vybaveno tzv. paravány, neboli přenosné stěny z materiálu pohlcujících zvuk.
V životě by nemělo z úst zvukaře zaznít to či ono k soupravě nedávej nebo to zvučit nebudu, to je neprofesionální přístup, na druhou stránku by měl zvukař předem vědět, co všechno a na co všechno se má připravit. Obecně platí, že by zkušeného zvukaře nemělo překvapit nic. Ale jak se říká: „líná huba, holý neštěstí“ a tak napsat předem do studia e-mail (což v dnešní době není problém snad pro nikoho) s výčtem dotazů, požadavků a podrobnostmi o svém vybavení – tím se nedá nic zkazit.
Mikrofony a jejich umístění, aneb kam s ním….
Tady se to od zvučení živého hraní moc neliší, obecně by měli být mikrofony umístěny tak, aby nepřekážely při hře a hráč se nemusel omezovat nebo měnit styl hry. Rozdíl je spíš v použitých mikrofonech a ve způsobu snímání kompletního zvuku bicích. Samotné nazvučení je delší než u živého hraní, jelikož se zde více dbá na hlasitosti jednotlivých komponentů bicí soupravy, poměry hlasitosti musí být max. vyrovnané, ale princip je stejný, každý buben zvlášť, každá strana s činelama zvlášť (no, tak to už naživo nebývá běžné – pozn. Morbo) a nakonec vše dohromady, kde se doladí jednotlivé nuance. Zde je potřeba zdůraznit, že nalazená souprava hraje normálně, nenalazená divně a je to vždy ve studiu poznat vice než kde jinde, že kvalita soupravy nemusí vždy znamenat kvalitní zvuk. Člověk s dobrým sluchem a zkušenostmi dokáže i z podprůměrné soupravy dostat slušný zvuk. Mluvíme však o ozvučování mikrofony, s triggerovanou soupravou je to trošku jinak.
U triggerovaných souprav velice záleží na typu modulu a triggerů, bohužel u nás ve studiu tímto nedisponujeme, nicméně, pokud je někdo zvyklý triggerovat svou sestavu, mývá toto vybavení své vlastní – už čistě kvůli živým vystoupením a tudíž ví, co a jak. Ve studiu se dá triggerovat ještě dodatečně – přímo „v kompu“ – a to sice tak, že z nasnímaného mikrofonu se vezme pouze samotný signál a pomoc vyladění při jaké hlasitosti signálu (tzn. úderu) spínat jiný – dodatečně zvolený zvuk. Takto se často ve studiích pomáhá ne příliš dobře znějícím částem sestavy – nejčastěji kopáku, občas i virblu. Nicméně tato metoda je nesmírně komplikovaná, neboď jednotlivé mikrofony často snímají přeslechy i ostatních komponent sestavy a tyto signály je pak dosti pracné vytěsnit. Proto obligátní rada: věnujte dostatek času předem vychytání zvuku své sestavy – jak předem doma, tak předm nazvučováním. Nazvučení by pak mělo být skutečně pečlivé. Dejte si na čas, ať je to skutečně dokonalé a není ve finále nutné dopomáhat si softwarovými vychytávkami.
Tak a souprava je postavená, nazvučená, je čas ze sebe vydat to nejlepší, ale napřed, jak vlastně na to.
No, jelikož asi málokdo má takovou paměť, aby si bez doprovodu pamatoval celou skladbu od a do z, a jelikož je důležitá komunikace se zvukařem je potřeba mít napojenou odposlechovou cestu pro muzikanta v nahrávačce. Většinou to bývá erárními sluchátky, které bývají kvalitnější, než máme doma k věži nebo počítači, já jsem však zastánce in-ear monitoringových sluchátek (laicky řečeno: „něco jako pecky, ale kvalitnější s pečlivým odtlumením okolí“). Více šetří uši, díky tomu že eliminují okolní hluk, je v nich vše lépe slyšet, jelikož jde signál rovnou z reproduktorů do sluchovodu. Je mnoho dobrých značek, já používám zn. M Audio, které svým ergonomickým tvarováním a několika výměnnými nástavci pro sluchovod nabízejí výbornou adaptabilitu pro uši muzikanta.
V těchto sluchátkách by měl být slyšet zvukař se svými požadavky, připomínkami, radami a zbytek kapely ve zvukové režii, jelikož nahrávání bicích se ve většině případů dělá odděleně a tudíž jako první, měl by při nahrávání do sluchátek jít metronom, pokud jej tedy hodláte použít a umíte se ho držet, a doprovodný nástroj (většinou kytara) která hraje melodii a udržuje přehled a orientaci ve skladbě. Co se metronomu týče, Emil Frátrik kdysi napsal: „Až přijdete do studia, nesnažte se hrát podle metronomu, musíte to na ten metronom POSADIT.“
Testovací nahrávání, to je něco jako zvuková zkouška při koncertě, otestuje se, jestli dobře slyšíte kytaru (či jiný doprovodný nástroj) a metronom v dobrém poměru a v režii se zjistí, jak to zní na nahrávce. Zároveň si bubeník vyzkouší, jak mu to půjde pouze s jedním nástrojem. Mě osobně, když jsem se skupinou Ortel nahrával poprvé v životě, bylo potřeba mimo kytary do sluchátek i zpívat, abych se zorientoval. Tady je vidět, že záleží na co je bubeník zvyklý se při hře s kapelou orientovat. Zvukař si zas na všech těch krabičkách okolo počítače a v programech počítače nastaví potřebné hodnoty basů apod.
Poslední možnost cokoli změnit a upravit je v tomto okamžiku.
Samotné nahrávání jednotlivých skladeb je vlastně jen přehrání naučeného doprovodu, zcela nedoporučuji měnit na poslední chvíli, pokud to není nezbytně nutné, jednotlivé fragmenty skladby. I když chápu, že v každém z nás je určité cítění a vnímání muziky,a když si mysl řekne, ale teď by se tam mohlo hodit tohle a tohle, musí mozek zvážit, jestli to tělo už dokáže a má naučené. Vyhnete se tak nepřesnostem, kvůli kterým by bylo potřeba přerušit stopáž a začít buď o pár taktů zpět, nebo nejhůře nahrát celou skladbu znovu, což vás stejně čeká, jelikož vím, že od každých skladby je ideální nahrát tak dvě tři verze a pak se rozhodnout kterou použít, nebo je různě prostříhat mezi sebou. Je dobré stříhat zcela minimálně. S větší či menší prací (což znamená peníze) lze sestříhat téměř cokoliv a „zalátat“ téměř jakoukoliv chybu, ale není nad to, když je celá skladba na jeden jediný vydařený zátah.
Samplování bicích, aneb trocha chemie a zvukařského umu v režii
Tak a bicí máme do všech skladeb nahrané, ale v zvuk soupravy, či jednotlivých kusu soupravy se nám nelíbí, ať už z jakéhokoli důvodu, je možností, a v lepších studiích standardem, že má zvukař v zásobě (zvukové bance) nahrány zvuky různých typů a značek bubínků, kopáků a ostatních bubnů, takže nám může dát vybrat z „lepších“ zvuků, než jakých jsme dosáhli vlastní soupravou (to je ono dodatečné „triggerování“, o kterém jsem se zmiňoval výše). Jelikož jde o zvuky nahrané živím nástrojem, a ne generován midi bankou, zní většinou zcela přirozeně a program ve kterém se pracuje s nahrávkou, ho dosadí do potřebných kmitočtů. Toto se dá provádět jak před nahráváním ostatních nástrojů tak i po, kde se lépe dosazují zvuky do jednotlivých písní dle toho kam se co hodí a je potřeba.
Rozhodně doporučuji, aby při nahrávání jakéhokoli nástroje byla přítomna celá kapela, jednak to dělá dobře nahrávce, díky psychice jednak víc hlav víc ví a slyší. Kdy je však nejdůležitější, aby byla celá kapela pohromadě, je při mixování skladby a celého cd. Míchání je proces kdy se dolaďují nuance ohledně zvuku, hlasitostí jednotlivých nástrojů a dává se nahrávce prvotní ksicht, Každá kapela má svou představu o tom jak by měla nahrávka a její zvuk vypadat, tudíž při míchání se nebojte říct zvukaři, že tohle by možná chtělo přidat, tohle ubrat atd. nakonec je placen za práci pro vás, na druhou stránku věci, ani sebelepší zvukař z nahrávky nedostane věci, které tam nejsou, jako feeling, groove a podobně, to už je záležitostí kapely a jednotlivých muzikantů.
Po smíchání skladeb už je většinou pozdě něco měnit (i když to taky není tak docela pravda, smazat zvukovou stopu po smíchání by udělal asi jen totální blbec) a následuje mastering, což je vlastně takový make-up celého cd. Už se dohání jen hlasitost a sytost zvuku nahrávky a posadí se to do určité linie, kterou nahrávka disponuje. No a pak už je to jen na kapele, jak s danou nahrávkou naloží,dobrá studia poskytují i vypálení, nátisk a výrobu bookletů, za velice „zajímavých podmínek“ ,ale dnes již existují firmy, které vám z jednoho CD vyrobí potřebný počet i s obalem a bookletem naráz (takzvané lisování CD).
A nakonec si pamatujte: Studio je místo, kde se opravdu ukáže, jak na tom jednotlivej muzikant je, ale vždy by to měla být zábava, stres nechte za dveřmi.