OD KRAUTROCKU K ELEKTRONICE - rozhovor s Jaki Liebezeitem


Alex Švamberk

Vystoupení německého bubeníka Jakiho Liebezeita, který byl členem legendární krautrockové skupiny Can, patřilo k vrcholům letošní Alternativy. Liebezeit zde hrál společně s Burntem Friedmanem, jenž měl na starosti elektroniku, a s hostujícím klarinetistou Haydenem Chisholmem.

Jak jste dal dohromady svoji současnou kapelu?
Burnta Friedmana jsem potkal před pěti lety, patří ke kolínské elektronické scéně. Znám na ní skoro všechny muzikanty, protože Can vlastně hráli také určitý druh elektronické hudby – vytvářeli jsme smyčky, jaké se dnes dělají na samplerech, ale my jsme tehdy používali staromódní, velmi primitivní metody – magnetofonovou pásku jsme vedli přes láhev, aby mohla být dost dlouhá. Tato smyčka vytvářela strukturu, s níž jsem měl hrát já. Už na raných deskách Can také zní bubny spolu s bicími automaty, což do té doby nikdo nedělal, jedinou výjimkou byla jedna deska kapely Sly And The Family Stone z počátku sedmdesátých let. Měli jeden z prvních bicích automatů, levný přístroj, který užívali klávesisté, hrající v hotelových halách.

Can spoluvytvářeli podobu německé scény sedmdesátých let. Vždycky mě udivovalo, jak byla originální a nakolik se odlišovala od všeho, co vznikalo v Anglii nebo v USA. Uvažoval jste někdy o tom, proč tomu tak bylo?
Souviselo to s příchodem první poválečné generace, která se už mohla cítit Němci, aniž by se za to musela stydět. Měla pocit, že musí vytvořit vlastní styl. Už nemínila kopírovat anglickou hudbu, což znělo směšně, ale chtěla zkusit vytvořit něco odlišného, německého. Do té doby s výjimkou populární hudby nikdo nezpíval německy. Lidé, kteří hráli rock, měli do té doby pocit, že musejí zpívat anglicky jako všichni ostatní.

Co vás vedlo k tomu, že jste pořád hledal něco nového?
Nejsem si tím jist, nic není nové, ale možná to tak působí, protože nekopíruji žádný styl hry. Ani bych nechtěl napodobovat specifické způsoby bubnování z různých zemí, poslechnout si nějaké africké nebo indické nahrávky a hned je zkusit okopírovat. Vždy se snažím najít abstraktní esenci rytmu, něco obecného, co dělají Afričani stejně jako Číňani. Zaměřuji se na strukturu, struktura je záležitostí geometrie a geometrie je všude stejná.

Při poslechu vašich nahrávek ale nemám pocit, že byste ustrnul u nějakého základního pojetí a toho se držel. Naopak mám pocit, že pokaždé přicházíte s trochu odlišným přístupem.
To je tím, že bubnování je bez hranic, svět rytmů nikde nekončí, je v něm tolik možností. Základních rytmů je jen několik, ale můžete je kombinovat do nekonečného počtu variant. Při hledání dalších neexistují limity, i když to nejsou nové rytmy, ony už existují, jenom je musíte objevit, musíte mít uši, které je slyší, bez nich je nikdy nezaznamenáte.

Jaké to je pro bubeníka hrát se smyčkou nebo s automatem?
Můj způsob hry na bicí vyšel z toho, že jsem hrál současně se smyčkami a s automaty. Po určité době jsem zjistil, proč dělám chyby, proč vypadávám z rytmu, naučil jsem se, jak se v něm posunout, abych nevypadával z rytmu stroje. Hrál jsem tak, abych mohl slyšet automat. Nemůžete udeřit ve stejnou chvíli, kdy hraje on, protože jej pak neuslyšíte. Musíte mu nechat volný prostor, sladit se s ním, aby byl slyšet zároveň s vámi. Se smyčkami a automaty hraju rád. Lidé z elektronické scény je hodně využívají, ale není mnoho bubeníků, kteří s nimi dokáží hrát. To se však mění. Skoro všichni používají bicí automaty, už před třiceti lety se při nahrávání používala stopa s klikem, což bylo něco jako metronom. Protože to ale nebyl hudební prvek, tak se potom vymazal, ale můžete mít místo něho i něco jiného, co udává rytmus, třeba varhany, řízené sekvencerem, které opakují tentýž motiv. Pak už je to hudební prvek a vy nepotřebujete klik. Živá  hudba se s elektronickou integruje, na elektronické scéně přibývá lidí, kteří spolupracují s hráči na akustické nástroje.

Zdá se mi, že ve srovnání s jinými bubeníky se více zaměřujete na melodii.
Přirozeně, protože rytmus je spjat s melodií, nemůžete je od sebe oddělit, pokud rytmus neevokuje melodii, není žádným rytmem. Může to být velmi jednoduchá melodie postavená jen na pouhých dvou tónech, kterou evokuje, ale jak je slyšíte, získáte představu melodie.

Řada bubeníků ale vytlouká šestnáctiny na hi-hatu...
To není žádný rytmus, to je pouhý metronom. Ale jakmile tam vnesete složitější strukturu, třeba ta tata tatá tatata, tak už je to druh melodie.

Pokračujete ve spolupráci s hudebníky z newyorské scény?
Nahrával jsem dříve sice s kytaristou Materialu Nikim Skopelitisem, nyní ale s newyorskou scénou nemám žádné spojení. Jsem v kontaktu jen s Billem Laswellem, loni jsem s ním a Jah Wobblem hrál na turné v Anglii. Ale já ani nechci do Ameriky, nemám pocit, že bych tam teď měl jet, nelíbí se mi tam. Možná letos zase pojedu do Montrealu na festival Mutek.
Loni v létě jsem byl v Kanadě, která je příjemná a jednoduchá, úplně jiná než Spojené státy, více francouzská, nevidíte tam McDonaldy, i když jich tam pár je. Hlavně ale je bezpečná, lidé jsou tam příjemní, není tam tolik agrese a násilí.

Soustředíte se tedy na hraní doma?
V Německu vystupuji jen příležitostně, většinu času jsem na turné, sjezdili jsme skoro celou Evropu s výjimkou takových zemí jako je Rumunsko a Bulharsko, ale i na ty jednou dojde. Byli jsme v Polsku, v Krakově, ve Vratislavi, hráli jsme v Portugalsku, ve Francii, v Anglii, Dánsku, v Rakousku, na Sicílii, v Řecku i v Turecku. A absolvovali jsme také turné po pěti zemích Jižní Ameriky.

Jste pořád v kontaktu s bývalými členy Can?
Ano, i když o něco méně než dříve. Irmin Schmidt žije na jihu Francie, Holger Czukay se přestěhoval na vesnici a Michale Karoli zemřel. Právě s ním jsem natáčel, on měl na jihu Francie v Nice velký dům a v něm pěkné studio. Často jsem za ním jezdil a v jeho studiu jsme mnohokrát nahrávali.

Pamatuji si také, že byly skladby Can remixovány. Jaký jste z toho měl dojem?
Album remixů bylo nápadem Mute Records. Rád jsem si je pouštěl, pro mě bylo zajímavější poslouchat remixy než staré nahrávky Can, protože ty už jsem slyšel mockrát. Také jsem na remixech mohl vidět, co si různí lidé myslí o Can a jak k nim přistupují. Někdy jste ani nemohli poznat jednotlivé skladby, ale na tom nezáleží, protože v remixech vyjádřili svůj názor na Can a to dalo určitý obrázek, který byl o to zajímavější, že počínaje Brianem Enem znám většinu z těch lidí, kteří nahrávky remixovali.
A samozřejmě, i když je kompozice zremixovaná, její autor zůstává stejný, takže dostane peníze z prodaných desek, což je důvod, proč se remixy dělají a proč je každý skladatel má tak rád. Ale remixy patřily k devadesátým letům, kdy se remixovalo všechno, teď už nikoho nezajímají, ani mě.

Jste schopen se hudbou uživit?
Jsem, protože jinak bych tu neseděl. Desky Can se pořád prodávají – Can byli jakási komunistická skupina. Ne snad, že bychom byli skuteční komunisté, ale byla to anarchistická skupina, kde si všichni členové byli rovni, neměla žádného vedoucího, všichni byli vedoucími a každý měl plnou zodpovědnost. Byla za tím politická idea a myslím si, že to pro skupinu bylo velmi důležité.
Nikdy jsme neuváděli skladatele, na deskách jsme pod skladby vždy psali, že jsou dílem Can. Všechno, co kdo složil, i když to třeba byla sloka, jsme dali na jednu hromadu a každý dostal rovný díl. Peníze pořád přicházejí, protože vycházejí nová vydání, po vinylech přišla CD a nyní jsou veškeré nahrávky vydávány na SACD, které mají vícekanálový zvuk.

A jste s tímto zvukem spokojen?
To je jen technická záležitost, hudba zůstává stejná, nemůžete změnit rytmus bicích, zvuk můžete změnit skutečně hodně, ale rytmus bicích ani dalších nástrojů nezměníte, struktura zůstává stejná. Je to jako u morseovky, i když je ťukání velmi zkreslené, tak rytmus existuje dál.

Text je převzatý z kulturního magazínu UNI 3/2006 se svolením redakce i autora rozhovoru

Diskuse ke článku: [[phpBB?forumnr=81&topicnr=2093&postcount=100]]